No, takže to by bylo.

Ústní sociologie okecaná, písemná mikroekonomie z převážné většiny testovou formou, tedy formou, kterou já můžu. Ústní tedy v pořádku za B, písemnou nevim, ale rupnout bych z toho určitě neměl.

No a jinak vám představuji své nové miminko – tedy promo CD, které bude k mání na vystoupeních a i tady si ho můžete za věru sociálních padesát korun objednat. Jorge by ze mě měl radost.

Takže kdo chce, pošle do vzkazů, jakou barvu a kam poslat a já na dobírku zašlu.

A vysvětlení je jednoduché.

Legrace byla včera u Zmije. A to taková, že jsem byl kolem půlnoci nucen mávnout na taxíka a být za jeden nevkusný zelený papírek odvezen domů za zdravým spánkem.

A teď se jdu učit všechno to velice potřebné, co když nebudu alespoň zítra umět, tak budu považován za jednoho z tuctu mladých tpc, tpc, tpc....

Držte mi zítra palce, ju?

A don´t forget:

ZÍTRA KOLEM 20.30 – LAMPLOTA, BRNO, MYKEEHO ÚŽASNĚ ÚŽASNÉ VYSTOUPENÍ.

Lákadlo pro socky – je to zdarma.

Jinak kdybyste nevěděli, kde je tady Lamplota, tak vězte, že je to sklepní putyka hnedle naproti nádraží. Taková ta hospoda, jak se tam občas před vchodem válí nějaký ten psí člověk s "chlapíku, co nějakej drobák" na rtech.

...poněvadž jsem byl včera na hlavu poražen jedním kolegou.

Joo, musím se hodně učit, mami, hodně učit.

A to myslím jak na kurtu, tak doma, takže zítra si udělám studijní den a nepůjdu do práce. Však oni to beze mě nějak přežijou.

No a to mě přivádí k myšlence, že dnes máme tedy pátek.

No není to skvělé? 

Zkuste si přečíst nějaké dnešní spoty. To je samý – sněží, hurá, bude sněhulák, nebo sněží, kurva, až půjdu z hospody, jistě si zlomím nohu...

Mě například pří včerejší cestě z nákupu skoro porazil pohádkový děděček, co jezdí bezpečně s vytuněnou stopětkou. Prostě ten sníh je sviňa a ta brzdná dráha je taky trochu jiná než normálně, že? Ale i kdyby se trefil, tak se mi asi nic nestane, tak je to vlastně jedno.

Pod tíhou argumentů loňské zimy se začínám obávat o náš byt, jelikož sídlíme přímo pod střechou poctivě odvedené komunistické stavby ze sedmdesátých let, tak to snad nedopadne, jak u soudruhů na katowickém výstavišti.

A tím končím s hnusnou bílou studenou hmotou a jdu dál rozebírat podstatná témata.

Tak co byste řekli? Přišla dnes paní objednaná na pohovor? A podotázka: Zvedá telefon? Pozor, v podotázce se skrývá nápověda k rozřešení hlavní otázky!

Tak a je to tady.

Ta s hrůzou v očích očekávaná chvilka nastala a venku se nám to bělá. Přiznejme si, že je to dost nechutné.

A nechutné je také to, jak nehorázné sumy budu muset v následujících měsících utrácet ve všemožných kulturních stáncích, jelikož zběžnou kontrolou programů jsem zjistil následující:

Začíná to s The Frames, kteří hrají za vcelku obstojnou sumu 400 na Flédě hned z kraje února. Ta částka je potěšující méně, když si ji vynásobíme dvěma a připočteme k ní útratu za konzumaci.

Dále v rychlém sledu pokračují Trabandi, kteří hned dva dny za sebou obšťastní Desert, posléze Prohrála v kartách na Pekárně, Prostitutes, SelFbrush... Na začátek března tam poté máme elektrickýho pána na Favále a jako stylovou tečku za tímto běsněním vidím Xaviho nejdříve na Pekárně a den na to na Flédě a abych nebyl rozpolcen, budu muset jít na obě vystoupení.

Tak a teď mi někdo řekněte, jak to má sakra člověk stíhat?

Ale ne.

Jen houšť! 

Kolem půl páté volá Baníček:

"Do Rajhradu! Do Opla! Za Radmilkou!"

   "Ses zbláznil, že? Nechce se mi takovou dálavu"

"No jak chceš", byl jsem odbyt.

Měl jsem v plánu lenošit. A vůbec se za to nemusím stydět, jelikož studium jsem dnes zvládal při práci, poněvadž jsem těch povinností zas až tolik neměl, což ostatně vyplývá z předešlé ankety. Pro méně chápavé – odpadlo mi školení, které jsem měl rozplánovaáno na celý týden, jelikož někteří lidé se dají charakterizovat spíše jako tupá hovada, než ti spolehliví jedinci, kteří svou spolehlivost dávají se srdceryvnou pravidelností tak rádi k dobru v životopisech.

Ale nebyl by to život, kdyby na mě nepřichystal každý den nějaké to překvapení.

"Ty jako dneska tady budeš smrdět?", ptá se láskyplně Magďa.

    "No, měl jsem to v plánu"

"Hmm, ale já se chci učit. Nechtěl bys do hospody?"

V duchu děkuji bohu za to, jak jsem si krásně vybral a jelikož jsem Rajhrad již prodoufal, ozývám se mému kamarádovi-budoucímu-právníkovi-teď-koncipientovi, který nejdříve posílá důležitou sms "MAM JEDNANI" a poséze nadšený volá, že tedy v sedm u Konve.

Tak tedy v sedm u Konve. Jdeme probrat strmý vývoj našich kariér a to, jaké to bylo tenkrát v Krásném Březně ve školce, kde čepoval Vietnamec se širokým výběrem likérů a kde jsme mohutnými šluky tahali do plic dým z tabáku na vykuřování skleníků, páč ten je přece nejlevnější!

Joo, nostalgie.

Nejenže mi nějaký dobrotivec (a nalijme si čistého vína, ten jedinec je zcela jistě od nás z kanceláře) namasíroval mé chlípné ego překrásnou manipulací s o pár dní níže vyvěšenou anketou, navíc jsem vypátral anketku, kde otázka zní: Měl by být Jiří Paroubek předsedou sněmovny? A odpověď?

Ano – 1024

Ne – 10 598

To, myslím, hovoří za vše.

Také jsem se od muris dozvěděl, co je to notin. Prý notorik. No netrklo by vás to?

Prostě den, jak má být.

A protože mě to baví, tak si zase zaanketíme.

Dělám si sváču, která se leckomu může zdát divná, nicméně až ochutnáte toast s paštikou, sýrem a kysaným zelím, tak mi jistě za objev nového gurmánského pojmu poděkujete.

Vyndávám ze sklenice zelí a přistihuji se, že u této činnosti broukám českou hymnu. Následuje flák "Nad Tatrou sa blýska".

A já se ptám:

Co se děje? Opravdu může zelí probouzet v člověku vlastenecké pocity?

Otec Furas zasahuje

Dnes ráno jsem byl s Magďou a spolubydlící medičkou na squashi a při obhlídce okolíc mne napadla jedna věc. Skoro bych řekl, že je to k úvaze pro studenty genderových studií, feministky a podobně.

Když tedy přijdou sportovat dámy pěkné, vyvinuté, pěkně vyvinuté, pánovo oko se logicky stáčí za těmi vnadami, v duchu (odvážnější jedinci veřejně) chváli vybavení a mají v tu chvíli ten den zas o kousek lepší. Dámy jsou buď potěšeny, nebo se zapýří, nebo si myslí cosi o šovinistických prasatech (myslím, že takto smýšlející skupinka bude tou nejmenší).

Teď to zkusme obrátit. Když pán přijde do takového střediska s chlípnou myšlenkou v hlavě a s viditelnou erekcí, copak se asi stane. Dámy si jistě nepomyslí nic fyzické kráse zmíněného jedince. Spíš bych to viděl na veřejné opovržení a v horším případě nějakou tu žalobu.

Tak, to by byla úvaha a teď z jiného soudku.

Venku je hezky, svítí sluníčko.

Kvetou nám kytičky, létají mouchy.

Je leden.

Svět se zbláznil.

Ale zbláznil se tak nějak hezky. Jen tak dál. A vy, kteří píšete na portálech o tom "radikálním ponedělním ochlazení", běžte do řiti. Takhle mě strašit. FUJ!

Pro rýpaly: Opravdu nechodím na squash s erekcí!

Koupil jsem si kytaru. A krásnou.

Elektroakustickou Ibanezku. A když už jsem byl v tom utrácení, vzal jsem to rovnou i s kombem.

A ten zvuk! To je prostě paráda.

Takže příští sobotu v té Lamplotě už s novým nástrojem, na který se hraje úplně samo.

Koupi jsem šel potom oslavit do Alterny, kde se po dlouhé době sešel celý náš privát a dokázali jsme si tímto, že se dá společně pařit i jinde, než v kuchyni.

A dnes mám v plánu, že pro jednou poslechnu soudruha Lenina, učitele to páně Paroubka a jiných, a budu SE UČIT. Dále mám připraveného jednoho Eragona a na večer nainstalovaný Starcraft a Diablo. Takže se tato geniální dílka postupně vystřídají a odchod na kutě vidím tudíž na zítřejší čtvrtou ranní.

Co dělám dnes?

Kdo hádá, že se nepřetrhnu, hádá celkem správně. Abych ovšem sám na sebe neuvrhl podezření z naprosto cílené nečinnosti je nutno dodat, že kdyby ti tři pánové na ty pohovory přišli tak, jak jsme byli domluveni, tak bych naopak pracoval více, než je zdrávo. Takto se má dnešní činnost zvrhla na ranní otevření dveří, ranní poradu a odchod na obídek k číňanovi, na jehož gyrosu zřejmě začínám být závislým.

No a taky mi přišel dost nečekaný email, že bych si mohl zahrát příští sobotu v jednom příjemném brněnském pajzlíku. Fajn, aspoň ty zkoušky, jejichž termíny se nemilosrdně blíží, nějak spláchneme. Docela se těším. Před Blueband Gratis, což by podle všeho měla být příjemná bluesová záležitost.

Jinak jsem měl v plánu, že se dnes půjdu vysportovat na basket a že bych si předtím mohl jít také vyprat obsah té kabely, co mi už tři dny straší v kanceláři a nějak se do té prádelny ne a ne odvážit. Neklapne zřejmě ani jedno, poněvadž budu poctivý, půjdu domů, podívám se, co nového pro nás připravily internetové magazíny přístupné od osmnácti let souběžně s čímž budu sledovat kouzelnou školku. Potom si nutně budu potřebovat třináctkrát za sebou pustit "When you were young" od Killers a vrhnu se do studia.

Nikoliv však nahrávacího. Tento abstraktní pojem je prý odvozen od slova "studovat".

Už je to tak. I já do těch končin musím občas zabrousit. Sice mě to nebaví, ale za to to bude trvat nejméně další tři čtyři roky.

Ale tohle si prostě odpustit nemůžu, takže panáčku:

1) Firma je opravdu napraná osobama se živnosťákem – jsou to tři páni spolumajitelé, zbylých pár (cca tři) stovek lidí je kupodivu tlupa standartně zamětnaných lidí s normálními smlouvami se všemi právy a povinostmi zaměstnance.

2) Jak se, KURVA, opovažuješ soudit na základě jednoho, a to ještě hodně nekonkrétního, ublognutí to, co dělám???

3)Toto je nejdůležitější bod. Co je podle tebe, pane, poctivá práce? Je poctivý pan popelář? Je poctivým zaměstnáním posunovač na dráze? A je poctivý Čtvrtníček, který navleče čivavu do sobího a pak za to shrábne nekřesťanské peníze? Je poctivý pan biskup, co biskup chlapcům souloží?

Myslíš, že by bylo zajímavý, kdybych tady rozváděl nějaký marketingový a obchodní mechanismy? Já si myslím, že pro účely nějakýho blbýho článku naprosto postačí slovo "produkt".

Poděl se. Jakou poctivou práci vykonáváš. Jsem na tebe moc zvědavej.

Nejenom, že nemám čas psát.

Nejenom, že nemám čas chodit za zábavou (tedy včera se to nějakým zázrakem povedlo.

Opět se zde zamyslím nad problematikou nezaměstnanosti v České republice.

Máte práci? Vážíte si jí? Važte! Je to totiž celkem normální věc. Ovšem neplatí to zdaleka u každého. Například u nás.

Člověk (já) jako IDIOT školí celý týden čtyři individua, ze kterých je použitelné pouze jedno, které ovšem bude pracovat pouze brigádně. No ale alespoň něco. Za týden dotazů typu "rozumíte?", nebo "máte k tomu něco?", případně "co si o tom myslíte vy?" se mi dostává odpovědí jako "nečum na mě tak blbě, já se stejně nebudu koukat jinam, než na tu desku stolu", nebo "ano", nebo "ne".

Dnes měli lidi podepisovat smlouvu – jsem přece člověk a zkusím to s nimi, no ne?

- jeden potenciální kolega volal a smrtelným chrapotem mi oznámil, že je příšerně nemocen a může tedy nastoupit až v pondělí. Přeložte si: Bude-úplně-čistej-a-budu-mu-to-naprat-do-hlavy-celé-znovu! (stálí čtenáři se nebudou divit, když řeknu, že jde o pána, jenž se druhý den školení mermo-mocí snažil dostat do kanceláře jiné firmy.)

- jedna potenciální kolegyně prostě nepřišla a na moje volání mi bylo odpovědí jen zběsilé pípání zavěšovacího tónu jejího mobilu.

- jedna byla vyhozena již druhý den školení z důvodu prozaického:

" Tak jaké může mít člově námitky k produktu?"

"Nooo, já fakt vůbec nevím"

"MÁTE TO NAPSANÝ NA TOM PAPÍŘE, TAK TO PŘEČTĚTE!"

"Já fakt nevím..."

Doufám, že chápete...

Člověk, kvůli kterému jsem byl v práci v pátek o hodinu déle, se nedostavil vůbec a dnes ze mně dělal idiota, že jsme se přeci domlouvalina příštím pondělí.

Co tě nezabije, to tě posílí. Toť heslo, které platí pro dnešní den! 

Takže Antropos celkem v pohodě. Musel jsem vypadat, jako kdybych byl nějaký človíček s lehkou retardací – "tyyy volee, tady maj mamuta!" No, ale pak jsem se samozřejmě srovnal a jen si to monstrum asi tak padesátkrát vyfotil z různých stran za užití různých efektů.

Tím byla vyřešena jedna věc a vyrazili jsme směrem zpět do města.

> Mimochodem, ten člověk, který to v Pisárkách tak krásně vymyslel se všemi těmi objížďkami a obchůzkami by zasloužil do tlamy. Cesta, která je většinou na 5 minut se rázem protahuje na půl hodiny. <

Na nádraží opět ten krásný obrázek, jako z knížek pana Lady vyňatý.

Paní. Asi tak šedesát. V každé ruce dvě igelitky značky Tesco. Tramvaj zastavuje, paní se zvedá, lokty ostrými tak, že by se za ně nemusel ani Paroubek stydět odstrkává ze své cesty všechny lidi, kteří se sice také snaží vystoupit, nicméně právo staršího je zde samozřejmě cítit více než dost. Paní dosahuje svého, hrne se ze šaliny jako první a...

A padá na schodech jak přezrálá hruška.

Zachoval jsem dekorum a nesmál se. Ale pomoci jí jsem se také zrovna nehrnul... K úsměvu mě donutil až její o poznání flegmatičtější manžel, který s kamennou tváří překročil naši dámu, pomohl jí na nohy a zahlásil: "Vidíš, já ti to pořád řikám, aby ses furt všude nesrala dopředu. Po kolikátý to už je?"

S pánem v duchu soucítím.

Na prohlídku bazaru se už nedostalo, tak jsme si to vynahradili alespoň v obchodech.

Ty indoor botky už jsem potřeboval jak sůl. Magďa ty kalhoty taky. No a ta blůza, to byl takový bonusek.

Po příchodu domů už jen standartní věci typu "hele, mně ty kalhoty jsou nějaký malý! Já je normálně nedopnu!"

"No a tys je nezkoušela?"

"No zkoušela, ale tam mi byly."

"No tak ti to zítra buď vezmou na výměnu, nebo máme doma nejdražší utěrku na světě."

Dnes budu trochu kulturní.

Jdeme se mrknout do opraveného paláce Antropos – snad už to je otevřený. Prý to kdysi bývala vítaná destinace mraků víkendových brňáků, tak jsem moc zvědav, na co se můžeme těšit.

No a potom?

Potom se MUSÍME jít mrknout po autobazarech, jelikož jsem se rozhodl, že by mi konečně slušelo nějaké to autíčko. Moje první. Do konce února bych to chtěl mít pořešeno, tak snad vybírání nebude tak složité.

Možná se povede i něco nafotit, takže to sem večer hodím.

Pokud samozřejmě nepodlehnu volání znějící od zmije tím hlasitěji, čím se bude blížit sedmá hodina večerní.

Včera jsem šel po týdnu na pivo.

Od minulého pátku jsem nepozřel ani jednu kapku alkoholu, a to z více důvodů.

Za prvé – nebyl čas. Za druhé – jelikož pořád ještě vítězím nad špinkou, tak bych si to nerad pokazil tak, že bych se někde rozseděl a rovzpoměl se na staré časy s kamarádkou startkou.

Ovšem včera již popracovní žíznivost a potřeba se uvolnit nabyla netušených rozměrů a dal jsem se tedy na jedno zlákat.

Lidi, nedal jsem si ani šluka! I když tedy chuť byla! A zlý kolega Radim ji dokonce stupňoval nedbale pohozenými krabičkami s ostentativně povytaženým cigárem! Ale já si ( s pomocí páně Baníčka – "nebuděš kouřit, vole") řekl NE! (Tímto končím s trapným parafrázováním Čtvrtníčkovy reklamy.)

Po pár pivech a kolem půl desáté se mi zachtělo složit hlavu na lůžku, takže jsem se sebral a pln hrdosti sám na sebe se odpotácel domů.

V noci se můj močový měchýř rozhodl vzbudit mě z krásných snů a nepřímo mě tak umožnil srazit se s baníčkem ve dveřích.

"Zdar, jsem se k vám přišel vyspat"

Tak to prostě někdy je

To se, sakra, divíte, když má člověk na bedrech tak úžasné předsevzetí jako zmíněná akce "stop smoking"?

Jestli bude má nálada pokračovat v takovém trendu, který nastoupila v tomto týdnu, tak to zítra na basketě někdo odnese.

A málem to odnesl i ten šikula z dnešního školení:

- – "Kam to lezete?

-- "Jéé, já jsem si spletl firmu"

- – "Vy nevíte, kde procházíte školením?"

-- " No, asi se stala chybka"

Mile jsem se usmál a jelikož odpouštět je lidské, sobě jsem nalil veliký hrnec kávy a jemu (společně s mnohem šikovnějšími děvčaty – při kontrolní otázce "pro jakou firmu se chystáte pracovat" odpověděla všechna správně) jsem nalil nové informace do hlavy.

Doufám, že zítra neskončí například na nádraží.

Vyvíjelo se to zhruba tak, jak jsem očekával.

Cesta do Prahy nám trvala přesně čtyři hodiny a na vtipné otázky rovnou odpovím: Ne, nejeli jsme na kole.

Vypůjčenému autíčku totiž v rychlostech nad 90 km/h lehce selhávalo řízení a byli jsme tedy nuceni jet jen lehce pomaleji, než překvapené kamiony kolem nás. Zase jsem se konečně pořádně pokochal.

V Praze jsme bloudili jenom hodinu, což není až tak hrozné, čekal jsem to daleko horší. Nevím sice, proč jsme, když jsme měli jet na Smíchov, jeli na Žižkov, ale vem to čert. Nevím, proč jsme se v jednu chvíli ocitli přímo pod Karlovým mostem, ale vem to Četovka. Nakonec jsme zdárně dorazili.

Na porádce jsem se dozvěděl důležité věci typu "jestliže na konci ledna nebudeš mít alespoň 11 lidí, nemáš šanci ten plán splnit" apod., což pro mě znamená, že se zřejmě budu muset na nějaký ten rok obléct do kostýmku s červenými slipy navlečenými na legínách. Potom to možná budu stíhat, ale i to jen v případě, že někde pod naší kanceláří není NÁHODOU ložisko kryptonitu.

No. A po náročném dni se nemůžu ani odreagovat do hospody, jelikož zítra přijde má první várka na školení...

A školit nováčky s krvavýma očima a s mrtvolným zápachem z úst by zřejmě moc dobře nezapůsobilo.

uzřím, jak se žije ve světě

Tak už to tady máme zase. Jako hloupý mykee si sbalím svůj raneček s pěti švestkami a vydám se do světa. Hurá, hurá, hurá.

Jelikož pracuji pro šíleně bohatý konglomerát, můžeme si dovolit schůzovat nejdříve třetího ledna a pak schůzovat osmého ledna znovu, abychom na řečené na schůzi první náhodou nezapoměli.

Takže vyjíždím se svojí šéfovou ( některé z vás, dámy, to možná šokuje. Ano, velí mi ŽENA!) do našeho hlavního města vtříc všem jeho krásám, věžím... Bezdomovcům, paroubkům a dalšího prachu.

To prosím pěkně již v sedm hodin ráno, ačkoliv schůze začíná v pravé poledne. Víte proč?

"No, já bych radši vyjela dřív, ty zácpy a tak. A navíc ta práce s mapou...Ehm, umíš řídit"

Ano, konec té věty ve mně vyvolal naprosté uspokojení nad schopnostmi mé zítřejší řidičky a přestal jsem se v tom okamžiku bát jezdit se ženou za volantem. Ostatně, já jsem za tím volantem taky seděl naposled někdy před dvěma lety, tak by to bylo stejně prašť jak uhoď.

Naběhl jsem si, že jakožto správný čecháček se v matičce celkem obstojně vyznám. Neví náhodou někdo, jak se z dálnice z Brna co nejdříve dostaneme pod Petřín?

A jeden tip na výbornou hru. Dva lidé si stoupnou každý na jeden konec Karlova mostu. Souběžně vykřiknou "UFO" a výkřik spojí s rukou vztyčenou k nebesům a vyděšeným výrazem. Kdo do hloučku nachytá nejvíce japonských turistů, vyhrál.

Tak. A ode dneška jsem lepší člověk.

K pravidelnému basketu jsem si dnes přibral i plavání. Plavecký areál jsem navštívil ve 12.00, otevřeno od 13.00. Zabalil jsem to a šel domů.

Přece nebudu někde šaškovat, no ne?

Prý "procházka je taky sport". Ano, je. Šachy ostatně taktéž.

V kauflandu jsem si koupil jedny jablkové a jedny mentolové žvýkačky a žvýkám tedy jak ta nejnenažranější kráva na pasece. Moc mi to tak sluší, vypadám jak jean claude, což byl vždy můj cíl.

Kulturně se naplním četbou četbou reflexu, fyzicky se naplním tím obědem, který se mi opět povedl na jedničku s hvězdičkou čtyřikrát podtrženou...

Snad to večer toaleta přežije, až se bude to indické jídlo opět hlásit o slovo.

Inu, milé děti, bylo nebylo a za devatero horami a devatero řekami žil byl v překrásném paláci mykee obklopen harémem krásných společnic, obklopen přepychem a bohatstvím.

Jednou večer takhle náš panovník přišel ze svého zaměstnání, které z něj už nějakou tu dobu dělá moudrého a bohatého muže a řekl si, že stráví večer na lůžku sledováním své plazmové televize s nekončícím výčtem pornokanálů a bude odpočívat, jak to tak lidé jeho kalibru (a ostatně i lůza okolo) dělají.

Kolem sedmé se ovšem ozývá proradné duo, říkejme jim třeba "Satan" a "Ďábel". Že prý pozbývají luxusu a chtěli by si jej konečně po delší době opět vychutnat. Takto se dva pekelníci sami pozvali k mykeemu domů.

Jelikož mykee samozřejmě alkoholu neholduje a svou mysl obšťastňuje pouze vybranými kulinářskými specialitami z jihovýchodního Čimbučátu, museli si pekelníci donést k pití něco svého (oni samozřejmě alkoholu holdují). Co byste, milé děti, tipovali, že si čerti donesli? Co jiného, než něco krvavého. Konkrétně medvědí krev, což v mykeeho rezidenci vzbudilo očekávané přívaly smíchu a nemístných urážek do verbeže a podobně.

Panovník pohostil vetřelce, jelikož se vždy snažil chovat blahoskloně ke všem bytostem, nejenom k lidem, a ti se mu za to oplatili tak, že se mu v paláci ožrali, přemluvili ho, ať s nimi hraje dlouho do noci čertovi obrázky a dokonce ho donutili pod pohrůžkou dopekelvzetí konzumovat i zmiňovanou medvědí krev a nehorázné množství drogy jménem "tabák". Večírek se sunul hezkým tempem vpřed, vyhrával jim k tomu známý barokní umělec Baumaxa a všichni byli šťastni. I mykeeho šedesátiletá služebná obývající menší kamrlík pod panovníkovým apartmánem je obšťastnila svou veselou návštěvou a prosbou, jestli by náhodou muzika nemohla hrát ještě o trochu hlasitěji.

Mykee poté ponechal své dva spolusedící napospas jejich osudu a harému, posléze i rozjezdu, jelikož se cítil ten den již krapet přepracovaný a ulehl jak poslední sedlák v jeho kraji.

Ráno, poté, co ho probudila královská snídaně do postele, zjistil, že je mu lehce nevolno a tento pocit zesíli poté, co se nadechl čerstvého vzduchu v místnosti, kam harém chodí konzumovat "tabák".

Řekl si: "Tabák už ne!"

A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Btw. Zítra budou nějaké pěkné obrázky:)

No...

A to je vlastně tak všechno...

A proč?

No protože už se nechci ráno probrat, mít v krku, jak v pekelném hrnci a natahovat, jen když vidím ten popelník plný vajglů, který jsme včera nechali na stole.

A je mi jedno, jestli budu mít metrák, nebo ne, prostě u na to SERU!

Tak a máme to tady.

Přestěhoval jsem si svoje saky paky na zas o trochu větší stůl se zas o trochu větším rozhledem a mám dokonce to prilegium mít na svém PC nainstalovány windows a nikoliv Linux (přestaňte mě kamenovat, IT mimozemšťani, ano, jsem barbar). Od dnešního dne budu velké zvíře a dělat vedoucího brněnské pobočce a budu dělat pohovory a školení a odborně prcat každého, kdo projeví nějakou známku flinku či punku a na to všechno tam budu sám a asi se z toho za nějakou tu dobu zblázním.

Zítra jedeme na výlet (někdo tomu může říkat "školení") do jednoho hotelu v Beskydech, kde to prý od loňska po našem nájezdu zrenovovali (mohli jsme tam zaslechnout i takové rozhovory kolegů jako: "jééé, tady je v tý sprše rozbitej obklad!" – "Že ty ses tam ukájel, ty prase, a otočil ses v tý sprše s plnou polní" a další nevinnosti) a pokoje s župánky, ručníky, plazmovými televizory a lahvemi prvotřídního šampaňského se na nás přímo třepou.

Trochu se toho obávám. Přece přejít ze silvestrovského běsu u Baníčka do takového luxusu by s jedním dokonale zamávalo, takže jsem zvědavý, jak ten přepych přežijeme my, vyznavači fekálního humoru a konzervovaných jídel.

No dobře, tak horké to nebude, jsme přece přizpůsobiví, ne? Jediné, co mi trochu cuchá nervy je tedy to, že zítra kvůli tomu musím vstávat o celou půlhodinu dříve, potom absolvovat školení a teprve kolem šesté večer sestoupit do luxusní restaurace, kde si vesele připijeme radegastem za pětatřicet a budeme se nenuceně houpat v rytmech reprodukované hudby od Ewy Farné a vesele konverzovat do tří ráno, načež bude následovat probuzení v půl sedmé a poračování školení.

Jsem jen zvědav, na kom budeme letos sáňkovat...

Že by přijel soudruh Vyhlídka?

su takové zmatené z toho celého

Takové zvláštní to bylo.

Ani to snad ani nestálo za zaznamenání.

Tedy, po obídku v hospůdce, po pár fotbálkách to bylo fajn. Ale pak jsme se prostě tak nějak rozdělili, že jedni šli jednou cestou a jeden prostě dělal zlo.

Ono když se někdo baví tak, že po vás háže brambůrky, polévá se vodkou s džusem skáče po všem nábytku v okolí a občas si odplivne na dlážku, tak to občas není podle mého gusta.

Před chvílí jsem zavěsil telefonát s panem pořadatelem, který je prý z toho úklidu "opocen až na místech, kam ani pánbůh nevidí" a prokládal to větami typu "ty vole, to snad není možný, tady je normálně naflusáno! To je hnus!"

Takže dnes klid na lůžku. Už jsme viděli Deja Vu. Docela zajímavé, i když by si mohli na těch serverech dát práci alespoň s tím, že by soubor nazvali například "Deja Vu_Spanish", aby si potom alkoholem zmámený uživatel nemyslel, že včerejší noc nebyla jen ve znamení sólo představení pana Tukana, ale i ve znemení zmatení jazyků. On Denzel Washington ve španělštině opravdu moc dobře nezní. 

Odcházím.

Je to sice trochu brzy, ale dáme si to i s obědem. Když už, tak už.

Včerejší výkonný výbor na koordinační předsilvestrovské akci ustanovil místo konání – tedy Baníčkův squat. Stačí tedy naprat můj fungl nový MP3 player nějakou tou kulturou a o zbytek se postará vše tekuté.

Kolem desáté by se k naší obrovské skupině čítající čtyři lidi měli připojit kolegové Raďous s Verčou a čivavou jménem Rikin. Prisámbohu jestli bude někdo parafrázovat čtvrtníčkovské reklamy, tak odcházím.

Takže lidi... Hezky si to užijte a do novýho roku žádný falešný soby, žádný triky, žádný kejkle a hlavně takové to domácí žvýkání.

Však víme.

= chci mít pevný vztah a hodně peněz

Hezké předsevzetí, že?

Ale já si ho dávat prostě nebudu. Za prvé proto, že by se předsevzetí měla dávat po silvestrovské půlnoci a to by také klidně mohlo dopadnout tak, že předsevzetí se budou nést v duchu "už nikdy nebudu pít tu francovku", či "příští rok jistojistě přestanu kouřit", což, uznejte sami, se nedá považovat za přesevzetí, ale spíše za výplody choré hlavy. Za druhé proto, že prostě a jednoduše nemám pevnou vůli a musel bych se stydět sám nad sebou již druhého ledna.

Ono to zítra totiž zavání ohromným fiaskem, jelikož účast máme přislíbenou pouze od tří lidí a těmi lidmi jsme já, Magďa a Baníček a v této společnosti nás zřejmě nějaký nový nevšední zážitek nečeká. Leda, že bychom pili džus jako Ox. K tomu dávám dobro citát od jednoho známého, nejschopnějšího, nejvšestranějšího autora s patentem na rozum a blahobyt pro všechny (alespoň dle pana Viewegha, jedná se totiž přesně o něj samotného) – "my, profíci pijeme celý rok, tak aspoň na toho Silvestra si dáme pokoj".

Divné, že? Ale Když to říká Michael, tak to musí mít něco do sebe.

Dnes to tedy vidím rozděleně na dvě poloviny. V první se půjdu stresovat do Kauflandu a nakupovat všechny ty alkoholické a solené zbytečnosti, bez kterých si urbanizovaný člověk nedokáže představit dobrou zábavu. Potom se budu doma klepat a blekotat cosi zmateného o "tom pánovi s holí... TOM PÁNOVI S HOLÍ", pak se proberu a jestli bude otevřeno, půjdeme navšívit palác Antropos, který je od konce léta zrenovován a prý moc hezky.

Škoda, že není ta normální zima, jako jsme na ni byli zvyklí z období před pár dny. Kolem těch deseti stupňů. To bych možná oprášil i brusle a někde vystřihl ty své triky. Pro někoho by to možná mohlo vypadat tak, jako že se na nich zmítám, šněruji chodník a občas padnu na prdel, ale já vím, že se jedná o propracovanou soustavu triků, která je šokující nejen svou obtížností, ale i tím, jak vypadá pro oko obyčejného smrtelníka.

Já vím, že se to některým lidem nebude líbit ( například mým rodičům, o kterých jsem o svátcích vánočních zjistil šokující věc – čtou ty moje exkrementy! ), ale nedá se nic dělat. Včera se totiž zase řádilo.

No, nemůžete se mi divit, vždyť jsemse skoro týden povaloval s kopyty vztyčenými vzhůru a dělal maximálně to, že jsem zašel do lednice pro kus žvance.

Takže jsme se s Magďou rozhodli, že se zase trochu zasoukromničíme a vyrazíme někam na vlastní pěst bez tlupy opilých nohsledů za zadkem. A jelikož jsem věděl, že dnes do práce opravdu nemusím, tak jsem se nestyděl dělat i takové věci, jako například pít pivo, kouřit a porušovat všechny hříchy kromě toho s tím smilněním, to už fakt nešlo.

Muris měla pravdu, "U Šaška a krále" se už nejmenuje "U Šaška a krále", ale "Brněnský šenk" (ooo, jak objevné, doufám, že časem na zdi pověsí nějaké vtipné vály psané hantecem, aby to byla taková ta betelná knajpa s nejlepším škopkem na moravě...ehm...), Bolka tam už asi nepotkáme, ale jinak vše při starém. Znám sice občerstvovny s kvalitnějším menu, hlavně co se tekutých věcí týče, nicméně pro posezení ve dvou je tato lokalita naprosto ideální.

Takže jsme poseděli do zavíračky a následovalo – ano, opravdu jsem tam znovu šel, asi blázním – two faces. Nařachaní pánové z ochranky po nás nechtěli ani korunu vstupného. Buď jsme tedy tak šarmantní a svým úsměvem dokážeme rozněžnit i letité pojídače bobulí, nebo zkrátka byla akce se vstupem zdarma.

Jediným nemilým překvapením včerejšího večera se tak stala skutečnost, že neměli mátu a tudíž ani mojito a tudíž jsme tam šli naprosto zbytečně.

Nicméně přežít se to dalo. Zmámen Velkým Lebowským jsem zkušeně objednal dva bílé rusáky, za což jsem byl pochválen jak mojí drahou polovičkou, tak panem barmanem, který byl rád, že taky může konečně pracovat. A napracoval se do našeho odchodu celkem dost. 

Jak to tak chodí, i po příjezdu domů jsme rozebírali spoustu důležitých věcí, takže spinkat se šlo až nevím kdy. Co ovšem vím je to, že dovolená je krásná věc. No povězte, kdy jindy může člověk spát do jedné hodiny a v půl páté si říct, že by to možná chtělo trochu spánku...

Odpočat a pln energie jsem včera přijel zpátky do Brna, jelikož jsem byl na dnešek pověřen vypracováním nějakých tabulek s obchodními výsledky minulého roku. Ten, kdo hádá, že je to obrovská zábava, má pravdu. Práce s kalkulačkou a excelem mě odjakživa naplňovala, takže teď si ji užívám do systosti.

Musím se přece nějak odvázat po včerejšku, kdy mi volal kamarád Filda, že prý přijel do Brna a že prý jestli bych někam nezašel. Inu, co by ne...

Takže jsme zasedli ke slavnostní povánoční tabuli u Šaška a krále a...

Dali si jedno pivo a šli domů. Prý mu je špatně. To určitě.

No nic, aspoň jsem se podíval na osvědčenou filmovou klasiku z období, kdy bylo ženám jedno, že mají jinak zbarvené obočí a vlasy a už vůbec se neřešilo spodní prádlo.

Mám hlad, takže se jdu najíst a mám v kostech takový divný pocit, který říká, že už se dnes do práce nevrátím. Přece jenom jsem tabulkový expert, takže mám vše hotovo a s přihlédnutím k tomu, že jsem v celém kancelářském komplexu zřejmě sám, si říkám, že neradno ze sebe dělat idiota takto krátce po svátcích.

Dnes mám totiž plán.

Celý den poslouchat The Killers. Stejně jako včera, stejně jako předevčírem.

A vy byste měli taky, poněvadž jsem zjistil, že Zabijáci léčí!

Jinak nic...

Tentokráte jsem cestoval společně s kamarádem Hansem, takže bylo co řešit a nakonec jsem mu (snad) udělal radost tou zelenou, kterou jsem vyfasoval v práci a na kterou jsem vůbec neměl náladu.

Přijel jsem domů, dobrovolně jsem se vzdal třídního srazu, protože jsem měl takovou náladu, že by to nemuselo dobře skončit. Dal jsem přednost spánku.

Takže víte co...

Vy, co trpíte Vánočním komplexem, snažte se být co nejvíce splachovací. Vy, co máte dárky nakoupeny už v červenci, užijte si vaši pohodu.

Za sebe to vezmu jako celkem dlohou dovču vedoucí k načerpání nových sil, které se mi příští rok podle všeho budou moc hodit.

Hehe.

"Pracuju"

Včera se nám to zase přihodilo. Zase v oblíbeném Dánovi a posléze lehký dojezd u mě doma.

Ale tak před Vánovi by se mělo.

A víte co? Ještě ji mám. A pořádně, jelikož jsem spal si tak tři hodinky. Pořádně čtyřprocentně s Baníčkem vedle sebe. Ráno jsem se skoro nechutným způsobem popletl, ale naštěstí jsem ucukl.

A mixovat pivo a víno není zdravé.

Jen takové povzdechnutí...

Ach jo.

Chtěli byste být dvaadvacátého v práci celý den? Já teda ne a budu! Heč! To je závisti, co? Takže to vypadá tak, že zřejmě nestihnu kamaráda, který by byl tak ochotný a vzal mě do Ústí autem.

Jenže firma řekla NE! Když práce, tak pro všechny. Před těmito vánoci dostanete naloženo, až se z vás bude kouřit.

No snad jen maluji čerta na zeď.

Začínám také zjišťovat, že jaksi nestíhám a že nemám koupeno všechno, ačkoliv jsem si tím byl prakticky jistý, že v žádném případě nemám ani jeden z dárků zabalen. Tohoto jsem se vyděsil rozhodně nejvíc, jelikož při mé pověstné manuální zručnosti se dá očekávat průměrný balicí čas tak kolem půl hodinky a vzhledem k tomu, že Magďa už odjela sdílet Vánoční náladu se svou rodinou, zůstanu na to sám samotinký. Navíc večer nutně musím do Zmije popřát kamarádům šťastné a opilé, takže to dopadne tak, že budu muset zítra vstávat o dvě až tři hodinky dříve, abych to všechno stihl.

Z chmurů mě vytrhl jeden gordon blue a rozhovor s kolegou Raďousem o ochlupení kolem ***** a ***** a také o ****** *** ********* **** ******* ***. Hezké že? 

Ano, byl jsem TAM.

A bylo tam hrozně moc lidí. A dali jsme dohromady smělý a neotřelý plán, že se tedy budeme ve Zmiji scházet KAŽDÉ pondělí. Stará garda. Ach jo...

Ale dobrý, zas až taková hrůza, přesto mi dnes není nejlépe. Snad to spraví obídek.

Musím se přeci dát do kupy na to večerní galapředstavení, kde budu pít jen kolu. Maximálně s malým rumem. Vlastně kolu ne, po tý krkám, to by se asi moc nelíbilo.

Závidím chronickým nemakačenkům Baníčkova typu, kteří si na ráno dají budík, probudí se, chytnou mobil a napíšou, že je jim zle, že dnes nepřijdou a ještě navrch to podpoří odpornou výmluvou, že "se musí učit na zápočet". Jasně, takže spát. Jakoby nestačilo to chrápání včera v hospodě. A jestli se vytočím ještě trochu víc, dám sem včerejší fotky, ať všichni vidí. A přikreslím mu k ústům cizí falus. TAK!

Dábel – Už jsi dlouho nebyl ve Zmiji, chtělo by to zjednat nápravu.

Anděl – Nene, nikam nepůjdeš, zítra ti bude špatně.

-- do toho vstupuje telefonát proradného Baníčka, který ale nevilá mě, nýbrž Magdě!!! To je hnus, on ji využívá, aby mě stáhl do hospody!!!--

Ďábel – vidíš vole?

Anděl – Nech mě, nesahej na mě, ty rohatá svině....ne... neeeeee...!!!

--do toho vstupuje filda vystoupivší z prostoru skrývajícího se pod zelenou kytičkou. "Jdeš taky do té Zmije, bude tam Koza, Baník, Davos, Prckin..."

Ďábel – vidíš vole?

Znamení? Vánoční znamení? Ďáblovo znamení? Co na to mykee? Půjde dnes do Zmije? Bude dnes večer hodný, aby zítra podal profi výkon? A co na to Jan Tleskač?

Já vím, je to už trapné.

No jo, ale co sem taky datlovat jiného.

Ano, dnes jsem se opět vzbudil s razítkem na pravém zápěstí a to je vždycky důkaz toho, proč mě tak bolí ta hlava. Razítko taky většinou připomene, kde jsem včera byl.

Takže. Nejdřív jsem se nechal jít uschopnit od paní doktorky, protože přece kvůli krku, který nota bene už vůbec nebolí, nezmeškám firemní večírek, tedy pití a jídlo za cizí peníze. Vlastně to můžeme brát jako obdobu charitativních akcí s gulášem pro bezdomovce.

Pak jsem šel dokoupit dárky a něco pro sebe a na sebe, abych večer byl patřičně in. Zvolil jsem výborný výprodejový outfit. Sice trochu trvalo, než jsem našel kalhoty normální velikosti a ne té, do které by se vlezl možná tak rachitický Lesák, ale nakonec se zadařilo a já za výskotu opustil nákupní centrum.

Po krátkém poslech Pink Floyd revivalu na Svoboďáku (mimochodem, hráli moc dobře, možná jsem tam mohl zůstat déle) jsem zamířil do restaurace u Švejka přímo v centru dění.

Když jsme s Baníčkem na dotaz servírky "co budete jíst" odpověděli "jenom pivo, díky", bylo všem hned jasné, jak to bude vypadat. Bohužel jsme i my, ač se to nezdá, jen lidé a občas tedy také lžeme sami sobě. Pojedli jsme tedy mimo piva i jeden balík chipsů, hodně kořalek a posléze v neuvěřitelně vymazleném klubu Two Faces plném divných individují v bílých vypasovaných tričkách také nějaké koktejly. Myslím, že mojito, nějaké Cuba Libre taktéž padlo a pak už nevím.

A přátelé, já tančil. Musel to být vskutku komický pohled na ty všechny neschopy kolem našeho pracovního kroužku, kteří se tak marně snažili kopírovat hiphopové pohyby. Na ty mají ovšem copyright pouze lidé barvy společenských bot a my s Baníčkem. Takže je, myslím, jasné, kdo byl včera večer králem parketu a komu padaly k  nohám všechny ty ženy s chemickými vlasy.

Nevím, proč jsme tam odsud prchli pryč, ale myslím, že odpověď na tuto otázku už zůstane navěky obestřena oparem tajemna. Rozjaření kolegové potom pokračovali do nějaké ještě větší hrůzy, já jsem raději zvolil taktický ústup. Také jsem se trochu bál sejít ty hnusně odporně točité schody dolů do klubu, kterých navíc bylo tolik, že měl jeden pocit, že jde přímo do pekla. A to pro mě, jakožto silně věřícího člověka přece nepřipadalo v úvahu.

Rozjezd jsem stihl

Řidič potom stihl otevřít ty dveře právě včas a předešel tak katastrofě a noční anabázi s hadrem a kbelíkem.

Jdu si lehnout.

Haha, přišla výplata. O den dřív. Děje se něco?

Taky jsem letmým pohledem zjistil, že mi těch peněz došlo nějak víc.

Takže dnes večer zajdu nakupovat. Dám vydělat vietnamským obchodníkům, jelikož akutně potřebuji nějaké kvalitní kalhoty.

Jak tak sedím u kompu tetelím se radostí, když vidím, jak je prase bradavičnaté po krk v hnoji zakopané a také to vypadá, že již brzy se v těch sračkách utopí. Je to tak, milý socánci se mezi sebou vzájemě povraždí a bude klid.

A já si jdu válet kýty. Abych také nabral nějaká kila před očekávaným vánočním hubnutím.

Takhle.

Ležím si doma. Časně ráno, kolem jedenácté, vstávám a vybírám firemní poštu.

"Ahoj Michale, bleblablablaiakdk....končím...blablablabla. Rozhodnutí je konečné. S pozdravem, M." Ty vole, tos mi to nemohl říct včera do očí? Bože, nesnáším slabingery... V jednu telefonát – Evička. "Hele, ten druhej je nějakej divnej, je strašně drzej a má takový řeči, jako že chce jít...". OK, takže ho prostě vyhoď, ať mi tam nezůstane nikdo, že?

Dnes jsem první den doma a skóre zní 2:0 pro odpadlé zaměstnance. Výborně! Dva měsíce k ničemu! Jste chábři, hoši.

Víte co, už na to kašlu, po novým roce budu brát na pohovory pouze hezky vypadající děvčata, čerstvě vyšedší střední školu, aby se alespoň trochu slušně vyjadřovala a jestli to budou pipiny, je mi úplně fuk. Protože se alespoň bude na co dívat, což v případě zmíněných pánů možné nebylo.

Taky mi dnes přišel na návštěvu jakýsi šamponek. Že prý výzkum trhu mobilních operátorů. OK, pojďte dál, mám rozkouřený cígo.

"Co používáte? Tarif? Jaký? Za kolik? Jste spokojen?"

"A CO TAKHLE ZMĚNA??? TŘEBA T-MOBILE???"

A mazej. Vloudit se mi do přízně skrze nějaký výzkum a pak mi na férovku nutit něco, co už dávno mám pod jinou hlavičkou. ´S upad, ne???

Zavázal jsem si límec kolem krku a šel si koupit čokoládu. Pustil si film – "Experiment". Sice německý, ale koukat se na to dalo.

A pak že je doma nuda...

Mám to do dvacátého, což je vlastně příjemně strávený týden na prášcích. (Pokud mi teda zítra ten pán na neurologii neřekne něco velice-předvánočně-vtipného).

Na středisku jako vždy vysoká koncentrace bědujících důchodců.

"Tak jak se dneska cítíte, pane Vomáčko?"

"Aaaale, je to pořád špatný paní doktorko"

"Máte teplotu, bolí vás něco?"

"To ne, ale už zkrátka cítím, že je to za dveřmi, víte?"

brrr...

Čekal jsem ani ne pět minut a za dalších deset minut jsem odcházel s opíchanou prdelí a vánočním balením drijáků směr domov.

A co tedy budu dělat?

Vykašlu se na zhrzenost a začnu rozesílat ty své muzikální (či nemuzikální – každý dle svého vkusu) výtvory dále po internetu s cílem zaujmout a ZAHRÁT SI NĚKDE, nejlépe již po vánocích.

Už dnes jsem si načrtl dva texty, které zatím nedávají smysl, ale to je, myslím, u mě celkem normální. Zítra tedy snad umístím nějaký nový výtvorek. Taky se chci naučit zacházet s nějakým music-maker programem, nějakými těmi samplery a podobnými serepetičkami, ať to není takové mdlé a ve finále chci zpracovat grafický návrh pro obal demáče.

Takže žádný flákání, žádný kejkle, jasný?!

aneb nečekaná noční příhoda, co dodá nějaký den klidu na lůžku.

dnes

3:00 – budím se s křikem bolestí v krční páteři

3:05 – 6:55 – převelování v posteli, bez spánku, jen najít tu správnou polohu.

7:05 – odchod do práce

8:00 – odchod z práce.

Hej, to se fakt nedá, já normálně neunesu hlavu. A vůbec nevim, z čeho to je! Vlastně vím, to je těma Vánocema. Loni chřipka, takže letos nějakej skřípnutej nerv.

Jdu k doktorce, kterou mám k práci blíže, než tu, u které jsem byl naposled před dvěma lety.

"Nepřijímáme"

Výborně. Takže si počkám do 11, poplahočím se s hlavou položenou na levém rameni do střediska, abych se dozvěděl, že mám jít do jiného střediska a tam mi jistojistě řeknou, že mám být doma.

No, jsem zvědavej.

Včera to zase nevyšlo.

V multi-podpulty-katapulty-plexu probíhá totiž sociální akce na podporu nepřátel Jiřího Čunka a všechny vstupenky jsou do středy za pade. Potomky lidí jsme sice mohli vidět, ale každý na jiné straně hlediště a to se nám tedy nechtělo. Lidé by měli sdílet své hluboké pocity při sledování konzumních trháků.

Vsadili jsme tedy na Borata, vyplázli ukrutnou sumu sta korun za dva lidi, dali si nějaké mojito, které v konečném důsledku stálo jako návštěva filmu pro menší skupinku kazašských poutníků a šli na to.

Upřímně, nedozvěděl jsem se v tom filmu nic nového. To, že v Kazachstánu je normální obcovat se sestrami a obřadně vraždit židy, to že ženy mají mozek velikosti toho veverčího a to že američtí burani jsou tím nejlepším argumentem pro zachování jejich stávající vízové politiky, mi bylo nad slunce jasné už dávno.

Ale některým fekálním věcem jsem se zasmál, to je fakt. Film bych tedy, podobně jako Mirka Spáčilová, ocenil osmi řitními otvory z deseti.

Ještě před filmem jsme zašli do restaurace jménem Jarmark, což je vlastně taková dost divná závodní jídelna, kde vám rozdávají na speciální papírek speciální razítka a podle toho, kolik razítek má kdo na kontě, vás také náležitě zkásnou. Dal jsem si výbornou pizzu a dva produkty podniku Cocain Coala v ceně jen o trochu nižší než celá pizza. Už nikdy nebudu v restauracích pít limonádu.

Dnes jsem tedy přišel do práce náležitě vyvíkendován, osvěžen všemi těmi kulturními zážitky a pln chuti do tvoření nových hodnot tolik podstatných pro kadého z nás. Jeden s nováčků se kterými jsme ztráceli čas minulý týden nepřišel do nové práce vůbec, druhý to vzdal po hodince nenuceného surfování virtuálnem a po mé první zmínce, "že už by taky mohl něco dělat, sakra". Prý to není práce pro něj. Pápá.

Jestli to takhle půjde dál, napíšu v příštím roce knihu s pracovním názvem:

"Der Simulanten Bande -Češi"

plné fylosofie. Plné nevšedních zážitků

Že prý si zajdeme na oběd.

Pravda, měl jsem postraní úmysly.

Ten oběd byl výtečný. Tyrolské halušky jim na Šelepce moc jdou.

Ten aperitivek byl taky moc fajn. Nebudu se tady radši moc rozepisovat, kolik jsem toho vypil. Mohlo by to způsobit nějaký zkrat systému.

Vybavuji si, jak jsme vedli vzrušené debaty s pány dvakrát stašími než my. O Gerdu Millerovi, o Franzi Beckenbauerovi a jejich příspěvku do análů (ale fuj...) světových fotbalových kronik. Ty slivovice jsme si taky vyměnili...

Proč jsme ještě potom doma museli otevírat ty lahve vína a také je poctivě během pěti minut vypít, to mi taky není jasné.

V noci se mi chtělo plakat. Tak jsem plakal. Nevím proč, jen tak, bezdůvodně.

Hlavu mám čistou.

Snad už mám čistou i krev. Nechtěl bych večer v tom kině usnout. Takže Potomci lidí podruhé a tentokrát se snad nikde nezapomeneme

Dušan ve stejné datum jako Clint Eastwood, já ve výročí útoku na Pearl Harbor a to je datum, které je překonatelné snad jen narozeninami Adolfa Hitlera.

Dostal jsem příruční alkoholikův balíček, tedy lahev vína, dvoje startky a jednu čokoládku na zajezení.

Když už jsme u toho obdarovávání, před časem jsem tady jásal, že už mám vyřešeny Vánoce, ovšem teď přichází ten čas, kdy bych měl nakoupit něco pro rodiče a dědu. Obzvláště pro toho je kupování něčeho, čehokoliv u jakékoliv příležitosti, utrpením.

Všichni jsme rezignovali na nějaké rychlovarné konvice, toustovače, nedej bože mikrovlnky, jelikož toho má dědeček plnou půdu a vodu na kávu si dál vesele ohřívá ve smaltované konvici. Ohýnek štěstí mu v očích zaplápolá jedině ve chvíli, když pod stromeček dostane sadu na holení tak, jak je na to každý rok zvyklý.

Naši, to je taky prekérní záležitost, jelikož do našeho vším možným obloženého bytu se už žádná další dekorace nehodí, víno se u nás nepije, ze spotřebičů nám nic nechybí a na plazmovou televizi nemám. Tak já nevím...

/// 

V práci dnes nečekaně v pohodě. Po dlouhé době u nemáme vrchního dohližitele a já mám tedy čas i na své aktivity. Víte, já totiž sedím na snad úplně nejhorším místě v celé kanceláři, které je položeno hned za prosklenou kukaní našeho Big Brothera. Takže jsem odsouzen k věčnému pracování pod nepřísnějším dohledem. To jsem to dopracoval, po dvou letech...

A vůbec, mám na tu zahálku nárok. Právě jsme s baníčkem podnikli báječné netradiční školení třem novým nováčkům. Při tom modelovém rozhovoru jsme byli velmi vtipní.  

Večer jdu na basket. Zrušit si po týdnu tělo.

Potom na Šelepku. Jako posledně. Snad si nezruším i mozek. 

No jo, on už je dnes vlastně malý pátek... 

Včera jsem nenechal nic náhodě a zavolal příteli baníčkovi. Samozřejmě, že mě v tom chlapec nenechal a ihned po dosmolení seminárky o ekonomice Lotyšska (???) se mě ujal a šlo se k Dánovi.

Dorazil jsem v předstihu, mohl jsem si tedy přečíst pár stránek erárního sportu a zjistil jsem, že se hraje fotbal a že v bedně bude Barca v. Brémy, což mi tedy ihned zachutnalo a bylo jasné, že dnes budeme přítomni cca do jedenácté hodiny. Kolega dorazil značně znaven a značně žízniv. Únava se projevovala také tím, že se dokázal deset minut hádat s provozním Dušanem, že když si ty chleby se sádlem objednal dva, tak ať mu taky udělá dvě čárky, že není žádná socka. Dušan kontroval tím, že může i místo 2x15 napsat 1x30, což baníčkovi zprvu nelezlo, ale po mé intervenci se toto srovnalo a pánové si nedali do huby. Dušan to akorát okomentoval slovy: "To máš vole z toho chlastu! Nic neděláš, furt tady dřepíš, nesportuješ...Sportuj jako já! Já tady těch dvacet kiláků denně nalítám. A stihnu u toho i nějakej ten rum"

Ze začátku létali vzduchem silácké kecy. Že prý žádný velký akce, na fotbal jdu koukat domů, ale mně bylo hned jasné, že je to jenom hnusná přetvářka a že kdybychom měli večer pasivně sportovat doma, muselo by si pro nás přijít zásahové komando z Mission impossible a násilím nás odvléci.

Po druhém pivu přišla do hospody Ewa Farná, moje hvězda! Baníčkova hvězda! Úžasná třináctka s exotickým původem! A dala si jedenáctku!!! Nestačili jsme zírat... No nakonec jsme rozhodli, že to asi Ewa nebude, ale že jí je dost podobná, možná ještě o trošinku víc vzhledově lákající jistou skupinku obyvatelstva vyskytující se zejména v Belgii.

Bavili jsme se, jakým stylem jsme se na středních školách učili Německy z učebnic "Německy od Adama", kde je hlavní hrdinou sexistické prase šmírující ve volných chvílích kamarádky a jak jsme Adamovi oba přikreslovali obrovské koule a děvčatům okrasu úst. Opět se tedy potvrdilo, že děti společnou řeč nacházejí, ať jsou odkudkoliv.

Zavolal jsem Magdi, ať nedělá pupínky a dorazí taky, odpovědí mi bylo, že dneska teda určitě ne, že je jí zle a má trochu teplotu. Budiž, taky dobrý.

Přišel známý rákos, původem taktéž z Polska (stejně jako Ewa a baníček) a jali jsme se sledovat úchvatný první poločas zápasu. Ronaldinho je kouzelník. A vůbec to byl jeden z těch lepších zápasů. Možná, že se mi to líbilo tolik proto, že jsem neslyšel moudra Vládi Táborského, který byl přítomen ve studiu.

Zápas pomalu končil, já jsem už měl lehce koženou konzistenci a najednou telefon. M. se probrala a že prý se spolubydlící Miluškou hrajou v kuchyni Scrable a nemaj k tomu co pít. Ať prý skočím pod Alibabu pro víno. Chvíli jsem přemýšlel, že bych navštívil i samotnou Alibabu, ale na to by nebyly finance. Vystál jsem si dlooouhou frontu složenou z návštěvníků akce na Flédě, kteří nutně potřebovali jíst a neuvědomovali si, že někteří lidé za nimi mají důležitější poslání. Ale zvládl jsem to.

Doma jsem ochutnal ten stáčený červený skvost a zahrál si Scrable. Samozřejmě mi to šlo nejlíp, i přes to, že jsem byl nejvíc nemotorný. Skládal jsem takové skvosty jako "bé", "cé", nebo "ef" a to se to potom sbírají body.

Dnes jsem byl tedy v práci lehce vláčný, ale zase žádná tragédie.

Jen jsem se nad sebou musel lehce pousmát. Choval jsem se totiž jak neuznalá fanynka Tokio Hotel. V rádiu snad poprvé v historii zahráli Xaviho a já machroval, jak tu Pažitku znám a umím a když jeden kolega prohlásil nespokojeně "co to jako je za úchylárnu?", skoro jsem ho vyhodil.

Já vám nevím.

Když nad tím tak přemýšlím, tak vůbec nevím, proč nad tím přemýšlím. Kamarád Hans chodí do restaurací už jen kolem osmé hodiny večerní, což ve všední dny zase nevyhovuje mně, jelikož jsem druhý den nepoužitelný. Kamarád Baníček by i šel, nicméně s ním to obvykle dopadá tak, že jsem nepoužitelný i když je sraz ihned po práce.

Máme tady úterý a to většinou po páté hodině dělám jinší věci, než sedět doma a psát pitomosti na blog. Takže co s tím?

Že bych se převlékl do čertovského a poslepu navštívil pár romských rodin známých svou pohostiností?

-- pamatuji si, jak moje sestra kdysi někde dělala anděla, na ulici si je s tím světcem a pekelníkem odchytl obézní Róm, jako že "more pujdete k nam taky". Sestra oči navrch hlavy a potom jen zírala, kolik si v blízkosti té Matiční může takový anděl vydělat. Holt, nejsou to troškaři --

Ne, to asi nebude dobrý nápad, zřejmě bych se sám bál.

Takže teď budu ještě pár chvil s napětím sledovat on-line aukci kalendáře Pirelli, ve které mezi sebou soupeří tři lidé a přihazují a přihazují a přihazují. Už se nám to olizuje půlmilionovou hranici a půjde to jistě výše. Výtěžek jde na onkologický ústav na Žluťáku...

Taky mě napadlo, že bych mohl jít něco uvařit... Nebo nějakej koncert... Nebo teda někomu zavolám?

Znáte ten pocit, kdy byste "něco, někde, s někým" a nevíte co a s kým? Je to fakt peklo, rozhodnout se. Ne, peklo to není, to by zavánělo tím čertem.¨

Čerta tedy vylučuji.

Pojďte makat k nám a účastněte se pravidelných "měsíčních porad vedení". Dnes jsem měl premiéru a musím vám tedy říct, že vůbec nevím, co na tom některým kolegům tak vadí. Vždyť je to ohromná legace.

Posuďte sami. Většina zúčastněných má na poradu dvouhodinové zpoždění. Ale co, ta zasekaná D jednička, alias nejpopulárnější tankodrom střední Evropy, to se dá prominout.

Potom dostaneme všichni pití, které je kvalitativně o osm tříd lepší, než ta sudová voda, co máme standartně k dispozici.

Potom si vyslechneme, co jsme všechno zkazili, co nás z těch našich omylů spolehlivě vyvede, také co jsme udělali (ale jenom částečně) dobře a motivujeme se, jak to budeme dělat příští měsíc / rok / pět let / deset let lépe.

Ukážeme si spoustu grafů a děláme, že nás to moc zajímá, na pánech, kteří nemyslí zrovna na grafy je toto vidět, jelikož dávají nenápadně nohu přes nohu, dámy projistotu podřimují úplně. Nevěřili byste, jak se dá krásně spát s otevřenýma očima.

Potom si dáme na účet podniku pizzu a pokračujeme.

Jenom jednu změnu bych udělal. Na konci bych všem stylově rozdal takové ty nafukovací palice, které rozdávají neklidným stvořením američtí psychoterapeuti. Pořádně bychom se zbili, ulevili bychom všechny nashromážděné emoce a v poklidu bychom se rozešli domů.

Jinak tedy pěkná akce. Ale příště na pohodlných kanapátkách, prosím.

Svoboďák a tak dále, vždyť to známe

Můj plán – tedy proflákat celý víkend – se zdárně rozjel a za cca dvanáct hodin bude s pompou splněn. Zopakoval jsem si včerejší záležitost se snídaní místo oběda s tím rozdílem, že dnes jsem vstával ještě krapet později. Jediné, co tedy považuji za neúspěch je, že jsem ani jednou nestihl Kačeří příběhy...¨

Včerejšek se vyvedl velmi. V půl šesté sraz pod hodinama, v šest rumový punč. To je pití, které se skládá ze standartního svařáku a jednoho panáku rumu nalitého do zmíněného. Dalo by se to také nazvat uzemňovačem, nebo tak nějak. Stačil jeden tento vypečený drink a krok ztěžkl...

Obešli jsme trhy a vydali se směr Husa na provázku a tamní hospoda s umečeným pivem v hlavní roli. Kozlíci se povedli a tudíž jsme je logicky nešetřili. Také nějaká ta slivovice padla, ale teplou já moc nerad, to mě obsluha zklamala a Magďa jí za trst rozbila vinnou sklínku. Rozbila ji nevšedním způsobem – snažila se dostat z obalu žlutou růži, kterou jsem koupil od citového vyděrače pochybné národnosti. Růži cvrnkla o lahev sody, která následně cvrnkla o sklínku.

Potom se pilo, mně cvakl záklop a odešel jsem kolem půlnoci. Magďa s přítelem Tukanem dorazili v pět ráno. Krásné. Aspoň nikoho nenapadaly věci typu "shodíme ho z postele", nebo "co kdybychom ho pokreslili lihovkou".

Ranní, nebo spíš polední pocit by se dal nejlépe vyjádřit tím, co se nám tvoří v kuchyni a co budu muset rychle zlikvidovat:

všichni budou po ránu dávit

Už se mi dlouho nepodařilo to, abych vstal a už by bylo zbytečné dělat si snídani, jelikož je vlastně čas oběda.

To probuzení by bylo velice příjemné, nebýt odpudivého songu, který jsem ihned po proškrábnutí zaslechl. Jmenuje se to Čmelák a je to od skupiny Divokej Bill, kterou jsem měl kdysi rád. Pochybuju, že při psaní tohoto kousku měli pánové v hlavách čisto. Spíš to vypadá, že se jim do nich v té době vykálel medvěd brtník.

- Venku se pasou ovce, dělá si každej co chce, když nechci nejdu do práce –

Ano, životní to moudro.

Já tedy jdu vařit Čínu a ihned po konzumaci nastupuji na plánované flákání, které snad s M. proložíme návštěvou Vánočních trhů, které ani nevím, jestli už jsou. Dáme tradiční pečené koleno a hodně svařáku.

Hmmm, mňam...

už by to chtělo odstřihnout se

Tak je to konečně za náma. Mluvím samozřejmě o uzávěrce měsíce, kdy všichni musí makat jak pominutí, aby napravili dojem po celoměsíční zahálce.

Dovedete si to představit. Tři čtyři porady denně, hecování, motivace, pohrůžky, výhrůžky a další různé hrůžky, práce do zblbnutí a z toho pramenící psychické vypětí. Tento měsíc jsem to, i pod vlivem okolního dění, moc nedával, takže jsem asi nebyl moc příjemný. Nic se mi nechtělo, ráno jsem vstával jen silou vůle a ani to pivo mi moc nechutnalo.

Jedno pozitivum se ale přeci jen našlo. Mám konečně monost nějakého toho pravidelného odreagování. Tím bude čtvrteční basket v tělocvičně jakéhosi gymplu, kterou si s pány různých věkových kategorií budeme takto pravidelně půjčovat. Včera byla premiéra, která mě přiměla k zamyšlení...

Proč mě po deseti minutách poskakování bolí při nadechování?

Proč se potím jako prase?

Proč mě dnes bolí úplně celý člověk, ačkoliv jsem se poctivě rozstrečoval?

Protože se ze mě v poslední době stala fyzicky neodolná troska!

A to se musí změnit! Kupředu a zpátky ni krok! Vstříc lepším zítřkům!

Po té drezuře jsem ani nešel na Baumaxu, jak jsem měl v plánu, prostě jsem to vzdal. Těšil jsem se do postele a myslel si, že si při té příjemné přirozené únavě krásně odpočinu. Chyba lávky.

Přišel jsem domů, slyším hlasité smíchy, v chodbě nějaké povědomé boty a v kuchyni přítel Tukan obklopen spolubydlícími a třemi lahvemi červeného.

"Jéééé, dej si svařáček,voe"

"Ne, sorry, dneska to nedám, půjdu chrnět, jsem grogy"

Abych to dlouho neprotahoval, samozřejmě se žádný slastný spánek nekonal. Před jednou jsem si zahrál na prudiče, trošku zařval a byl jsem všem pro smích. Po jedné jsem to vzdal a vyrazil směr kuchyň, mocně si přihnul z lahve stáčeného vína a trochu pokecal, už prostě nebyla síla na další protesty. Po druhé hodině T. odešel a já jsem byl už tak dokonale probraný, že jsem zabral o půl čtvrté.

Dnes tedy zažívám nový pocit. Je pátek, my se válíme doma v postýlce a chystáme se na filmový víkend. Odřekli jsme výjezd do Újezda u Černé Hory, který organizovali stejně jako loni Magdiny spolustudentky. Měli jsme přespávat opět na tamní faře.

Holt tam letos ty kříže bude muset obracet někdo jiný...

Vítej víkende. Nehodlám si tě vůbec užít, hodlám tě řádně proflákat!

Takhle se mluví s novinářema?

A když už seš tak blbej a necháš se u toho nahrát, tak potom ještě kecáš a lžeš, že jsi nic takovýho neříkal.

A co z toho vyplývá pro nás? No to, že teď už druhý pokus jistojistě nevyjde, třetí dostane Jura a některý z politických prostitutů z KDU mu tu ruku zvedne a potom co?

Potom se mykee stěhuje na Nový Zéland!

To prosím pěkně hlaholí televize při reklamní přestávce Boučkovi estrády a já jsem na chvilku zauvažoval, jestli se nám tu nezhmotňuje trainspotingový svět. Pak jsem zjistil, že je to reklama na džus.

V jinejch jsou éčka?

Mám pěkně napraný břich. Halušky s bryndzou a se slaninkou, domácí... Mňam.

Co tomu ale předcházelo byl urputný boj o pozice v nákupním centru, kam jsem musel skočit pro ingredience a nějaký cedník, skrz který ty halušky protlačím do hrnce. Vstal jsem jako vždy v půl osmé na kačery a kolem půl deváté si to už mazal do NC, abych si nedělal nervy ve frontách.

Omyl. Všechny babičky si usmyslely, že zrovna dnes je vhodný čas pro nákup vánočních dárků a vypravily se na výlet. Tatínkové zapřáhli svá volva a dorazili taktéž, aby koupili pět rohlíků a basu piv. Takže jsem si to pěkně užil a zakončil jsem to tím, že jsem kradl.

Otevřel jsem si totiž z chladícího boxu vyjmutý top topic, jelikož jsem měl prostě žízeň. Přiběhl nějaký retard, kterého snad může zaměstnat pouze Tesco (a něco mi říkalo, že jsem ho už někdy viděl. No jasně, pohovor u nás), jestli to jako míním platit. Jasně, že míním, idiote! Co si to jako o mně myslíš??? Neodpustil si to a musel mě následovat až k pokladně, kde téměř obřadně čekal, až poloprázdnou lahev položím na pás.

A máte štěstí, že je to bez pokuty!

Cože?

Ale to už se naštěstí klidil otravovat někoho jiného, jinak by totiž poznal ZLO.

Bouček končí, já taky. Jdu matlat nějakou seminárku. Zábava na celý den... Tedy do šesti, pak pěkně do Zmije.

Včerejšek byl plný přemáhání, bolestného zjištění, překvapení a opět bolestného zjištění

Takže postupně:

Zas jsem byl jednou takovým tím ryzím způsobem unaven. Nestává se to často, ale když ten pocit přijde, stojí to za to. Opravdu moc jsem se musel přemáhat, abych na tu akci na flédu vůbec vstal z postele a třeba takový rituál s navlékáním ponožek se pro mě včera stal stejně strastiplným, jako vylučovací proces po požití většího množství chilli-papriček. Zkrátka nic moc, ale stejně jsem sebral poslední síly a z té postele vstal. Moje rady typu: "On tam sice je napsaný začátek v osm, ale dřív než v půl devátý to stejně nezačne" nebyly vůbec brány v potaz, tak se holt šlo po zprávách.

Mé nejhorší očekávání se stalo během minuty skutečností. Byl jsem v klubu nejstarší! Všude se motala děvčátka věkem neurčitá, nicméně chováním zařaditelná někam mezi osmou až devátou třídu. Skoro mi puklo srdce, že se mi líbí něco, co poslouchají ta stvoření, která patří mezi fans Tokyo Hotel.

První kapelka – 5th April. A hned nejlepší ze všech. Zpěvák s angínou rozpoznatelnou i na tu dálku, ale stejně hooodně ve formě. Pánové byli sehraní, jak staří harcovníci, všechno ladilo, tak jak mělo a já jsem si spokojeně podupával nožičkou a poklepával hlavičkou. Příjemný, ale krátký. Pil jsem u toho colu, ale jaksi to není ono...

Potom konec, velké přestavování bubnů a nástup The Airbags, které jsem si ihned překřtil na "NEUVĚŘÍTELNĚNAMACHROVANÁBANDABORCŮZPRAHE". Zpěvák, co neumí zpívat, ale za to má hezký účes a vyrýsovaný pekáč buchet. Basák, co sice hraje vlastně popík, ale kytaru má polepenou různými anarchistickými symboly a podobně...¨

Původně jsme sice šli na Clou, ale tohle se prostě zvládnout nedalo, navíc únava ze středeční noci se taktéž silně hlásila. Takže jsme udělali rozhodné rozhodnutí a utekli jsme domů. Sice mě to kvůli Clou mrzí, ale aspoň jsem si nezkazil ideály. A nevíc jsem poznal další výtečnou mladou kapelku. Příští týden snad Xaviera Baumaxu zvládnem celého.

No a dneska?

Jenom ocituji hlášku z konce pracovního dne:

"Teď mi přišel mail, že když obchodní tým nebude plnit alespoň na 75%, tak nemáte nikdo nárok na stravenky"

Víte, vžycky jsem si myslel, že když dělám v obchodní firmě, jsem na základě plnění plánu ohodnocen FINANČNĚ. Ale krátit nás na stravném? Kór, když to je uděláno tak, že jen jedinému člověku z teamu to nemusí jeden měsíc vyjít a všichni jsou bez stravenek?

Já už na to fakt nemám nervy. Dalo by se říct, že mě to dokonce i sere!

Tak nám, milé děti, ten včerejší příběh nekončí, ale zdárně pokračuje dál.

Baníček přišel do práce ve svém standardním čase, tedy zhruba o čtyři hodinky později, než má v rozvrhu a hned začal vztekle mávat jízdenkami na MHD, kterých měl plnou hrst. Při bližším ohledání jsme ovšem zjistili, že se v žádném případě nejedná o poukazy na okružní jízdu Brnem v hodnotě 13 káčé, ale o poctivých deset poukazů na prázdnou peněženku od městské policie. Každý v ceně jedno-sto-korun. (Všimněte si prosím, jak vám jen tak mimoděk poskytuji možnost zopakovat si základy matematiky)

No řekněte... Dává se snad za čůrání na ulici takový flastr? Každého to přeci někdy chytne, někdo na ulici čůrá z čisté potřeby, někdo z čistého exhibicionismu a někdo má rád adrenalinový sport "formule", kdy dva a více pánů močí dolů kopcem a vyhrává ten, jehož brázda nejrychleji dosáhne cíle... Ale nikdo za to nikdy nebyl takto odměněn.

Prý pokutu okomentoval slovy "já se na to vyseru"

Ano, to by už mohlo být kapku štavnatější, než prachsprostý piss.

Včera nastalo peklo na zemi. Respektive peklo u Dána.

Jaksi nám to lehce ujelo a teď sedím v práci jen s tím největším sebezapřením, závidím baníčkovi, že se s tím dokáže takovým způsobem nepárat a zkrátka na to kašle a ruku v ruce s tím přemýšlím, co je to, sakra, za fleky na spodní části nohavice mých luxusních jeansů.

Už mám za sebou jedna obalovaná játra na chlebu, mám chuť na chlebíček a ta míchaná vejce, co tam bába má, taktéž nejsou k zahození. Holt mi trochu vyrostou prsa.

Dnes to tedy musím nějak přežít. Musí to přežít i Magďa, která včera také zrovna netahala za kratší konec půllitru. Dokonce jsem to poníženě vzdal dříve než ona a odpotácel se domů, nicméně pro mě v tomto případě jasně hovoří fakt, že jsem ke strojům usedl o celé dvě a půl hodiny dříve než ona. 

Večer jdeme na Flédu na Clou a na The Airbags trochu si zakřepčit. Těším se, ovšem stejně mám lehce obavu z potenciální skladby publika. Mám neblahé tušení, že se na jednom místě sejdou třináctileté vášnivé konzumetky časopisů Cosmo girl a Dívka, kde se vlastně dívenky nedozví nic jiného, než jak si pořádně vrznout, a pár normálních lidí mého typu. Jsem také zvědav, jak pánové naživo zvládnou ty honosné dvoj- a více-hlasy, když to vlastně na tom CD zpívá jen a pouze Lukemo. No uvidíme.

Dnes mám tedy lehký očistec. Ovšem jedna věc mi takto po ránu udělala ohromnou radost.

Zasvěcení jistě ví o mém virtuální boji s prasetem bradavičnatým. Takže přátelé, kochejte se pod následujícím linkem:)

http://search.seznam.cz/searchScreen?w=fuck+off+paroubek&mod=f 

Začalo to někdy v létě. Řekl jsem si, že už mi hraní a koncerty chybí. Inu, rozeslal jsem adresu s mými výtvory pár lidem a čekal, jestli se někdo ozve. Ozvala se jistá JŠ.

"Dobrý den
ráda Vám udělám prezentaci na svém webu kultura a internet. Poprosila bych o
nějaké fotky a povídání o vás. Od kdy hrajete, jestli máte nějaké vydané CD,
zařazení žánru a pokud někde vystupujete, tak bych poprosila o pozvání a
udělala bych Vám i videosekvenci pro tento web. Pokud máte zájem o
domlouvání koncertů, tak by byla nutná schůzka.
s pozdravem"

následovala nějaká další korespondence a odpověď JŠ:

"Dobrý den
Děkuji za informace o Vás. Až pošlete foto, tak udělám prezentaci na webu
dle zaslaných materiálů. Samostatný koncert v trvání asi 1 až 2 hodin by byl
možný s Vaším repertoárem? Zvučení je ve vašich možnostech? Těch otázek pro
sólového písničkáře by z mé strany bylo asi mnohem víc. Mám ještě jeden
dotaz. Hrajete také na basovou kytaru a je Vám vlastní blues? To o
bluesovém žánru jsem si přečetla a MP3 co jsem poslouchala, jsou myslím dost
poznamenané blues a rockem. Myslím v dobrém slova smyslu. Pěkná foukací
harmonika. Jen kvalita je dost nízká, je znát, že to není studiová nahrávka.
Trváte jen na solovém zpěvu jako folkový zpěvák? Bohužel tento týden jsem
velmi vytížená a příštích 14 dní jsem mimo republiku, s největší
pravděpodobností.Jestli se domluvíme na osobní schůzce, tak až počátkem
července. Na další spolupráci se těším. Jana Šebková
s pozdravem"

Následovala první schůzka, tykačka, domluvení prvního z koncertů, potom email.

"Ahoj Michale

tak 7 Nebe máme posunuté až na záříí. Velké teploty a léto zapříčinily malou
návštěvnost. Prosím pošli mi ty tvé fotky, zatím můžem makat na tvé
propagaci. Jestli se mi podaří to Znojmo, tak se ozvu je to 22. 7. pá Jana"

Pak žádná korespondence, musel jsem se ozvat já sám:

> Ahoj Jani,
>
> potřeboval bych, abys mi dala tak do úterka vědět, jestli klapne to
> Znojmo, abych si mohl případně zařídit program.
>
> Díky

Přišlo toto:

"Pani S. je na dovolene. V patek se vraci. Ale mam Vam napsat, ze
Znojmo bohuzel nesedlo, koncert podle nich ma byt pouze o jednom zanru.
Jak se vrati, tak se s Vami spoji."

Ooo, děkuji za zájem.

dlouho se nic nedělo, tak jsem se zase přeptal, jak to se mnou vypadá.Odpověď zní takto:

"Ahoj Miky,
mám rozpracovanou Šelepku, teda jen v pivnici, ne v klubu, je to nejisté a
ještě nevím termín, je to zadarmíko, chci Tě slyšet zatím a udělat si nějaké
foto a video , ty jsi žádné neposlal . Taky tě pozapisuju na weby,
jenže tam taky potřebuju nějaké fotky a domluvené koncerty. Trošku jsem v
posledních dnech zahálela, dovolka a za ní ještě jedna s dcerkou, mám ji
daleko a byla 3 týdny konečně doma, tak se omlouvám, ale už odjela. Byla
jsem hodně mimo Brno.pá a zdárek Jana"

Mimochodem, fotky jsem samozřejmě posílal a to na několikrát.

"Ahoj Miky, tak Šelepka zatím nesedla, mají tam festival pohodových filmů a
kluby se začínají teprve opět domlouvat na koncerty, na prázdniny to je
vždycky pauza. Rýsuje se mi, že by jsi mohl zazpívat jako host večera 25.
listopadu. Ještě upřesním jak to vypadá. jinak zapisuju na weby a dodělám tu
tvou prezentačku.Je to celkem problém s nabízením, když nemám nic v ruce,
myslím CD. Pro nabídku i festivalů, nejen klubů je třeba prezentační CD
mít. Zdraví Jana"

Toto nepřišlo jen tak zčistajasna, opět jsem se musel vyptávat sám.

Posléze mi přišlo ještě toto:

"Ahoj Michale, tak tady je prezentace a
http://www.gsbrno.cz/kultura/kapely.htm koncert by se zatím rýsoval na 25.
listopadu 2006 v restauraci U Laploty. Jako host skupiny blueband Gratis.
Zatím na 80%. Ještě se ozvu, až to bude jisté. Jana"

Už se těším, 80%, to je celkem jistý

"Miky bohužel se mi nepodařilo přesvědčit ani majitele restaurace ani
kapelníka blueband Gratis. Mají obavu. Host večera je Bob Frídl, já
navrhovala tebe. Potřebovala bych pro propagaci CD. Nebo něco pro
poslechnutí. Nedá se prodávat muzikant bez CD. Jana
s pozdrave"

Joo, to se holt stává, hlavně, že mám důvěru a že se to líbí. Ano, jsem vůl, měl bych před tím, než začnu hrát, sebrat 15000 a nahrát si promo CD...

Přesto to nevzdávám a posílám nové, zvukově lehce kvalitnější nahrávky. Odpovědí je mi toto:

"Miky a to máš zase jen MP3, malou kvalitu na CD. K propagaci je taky třeba
udělat obal CD a plakáty. Jak dlouhý máš koncert a vůbec víc věcí. Víš je to
investice a já investovala už párkrát, pak se kapela lekla množství
koncertů. Tvoje hudba je pěkná, mám ráda tenhle styl, ale raději byh chtěla
kapelu, ne jednotlivce, promiň, já do toho nepůjdu. Jana
s pozdravem"

Omlouvám se za nezáživný článek, ale jsem prostě takový, že mě podobné jednání dokáže nasrat. Takže jsem si prostě a jednoduše chtěl pouze ulevit.

Dnes velice tradičně.

Nejsem věřící, Vánoce uznávám jako dny zaslouženého volna, které mohu trávit s blízkými lidmi. Velikonoce bych přenechal pouze křesťansky smýšlejícím lidem a neviděl bych důvod, proč se v tyto dny povalovat doma. Příchod věrozvěstů je jistě důležitou součástí našich dějin, nicméně, ruku na srdce, většina lidí tento den bere jako start k letním dovoleným.

Dnešek je tedy pro mě tím zcela nejdůležitějším státním svátkem. I když mi v té pohnuté době bylo k šestému roku života, přece se mi střípy vybavují...

Každý rok s nostalgickou slzou v oku sleduji bloky pořadů v české televizi, vztahujících se právě ke konci roku ´89. A pokaždé mám u těh pořadů husí kůži.

Letos jsem příjemně zaskočen. Ještě ani jedna z bloků televizí komerčních se nesnížila dávat o tomto státním svátku některou z perel československé filmové školy typu Anděl na horách a podobně.

To se, myslím, nestalo už hodně dlouho...

Jelikož jsem byl vyplísněn kolegyní Verunkou za to, že na tomto blogu záměrně lžu, tak veřejně oznamuji, že už budu mluvit jen pravdu.

Takže opravuji předchozí příspěvek a kaji se. Baníček ten pytel na hlavu nedával jenom mně, ale právě i Verunce, která tedy touto zmínkou vstupuje mezi legendy.

A když už jsme u té upřímnosti. Vůbec se mi nelíbilo, že ač značně opilá a tedy povolná, si kolegyně nenechala dát francouzský polibek od druhé V., natožpak od Baníčka (v tomto případě se jí ovšem nedivím) 

Berte prosím následující s rezervou. Já jen, že jsem se hafo mocinky jako, hehe, pobavil

Mám pro vás jednu krráááásnouuu zpráááávíííínečičkuuu:))))))). Nooo, hehe, no přece sem byla na tokio hoteeeeel!!! No a bylo to supeeeeeer! Ježišku ten billísek je tak úžasnej borečeček!!!:))))))) Já bych ho taaaaak chtěla. No je úplně mega suprovej. Po tom koncíčku sem za ním šla do šatny, jako aby se mi podepsal na kozičky a on že prej ja mák krásnýýý:))))) No není to roztomilí???:)))))))) Jo a taky tam se mnou byla ta kráva z béčka Kristína. To je teda hnus, jak ona furt skákala a ftírala se jim, aby jako byla vidět. No, stejně je hnusná, kráva a billísek nemá rád krávy:)))))

Po koncíku jsem holkám ukazovala holkám Billískův tag na mým prsu a byly z toho holky jako fakt vodvařený, ty z toho normálně úúúúúplně tekly:)))) Anita mi říkala, že by se bejt jako mnou už nikdy nemyla!!!:)))) No faaaaakt, je úúúplně blbá nebo co.. No a pak jsme si jako dali čouda a úúúplně jsme se z toho potom jako smáli a Anita si pak naslinila ruku a jako že si na tu mokrou ruku obtiskne ten billlíííískův podpis. Sem si připadala jako lesba, ale dovolila sem jí to. A holky potom jako úúúúúplně vypatlanýý, neeee?:))))) Eště že tam nikdo neměl foťák.

No a vrchol večera. Přišla Káťa, jako že musíme slavit, páč se rozpadli Blog 27!!!! Fuuuuuj, takovej hnusnej popík! Krávy blbý! Proti T-H úplný žabaři!!! To je vlastně všechno proti tokio hotel. Prej s tim jako sekla ta kráááva blbá Ala. No úúúúplně blbý. Tak jsme si eště na oslavu dali nějakýý vínko s kolou a byli jsme potom úúúplně mimo:)))))))) Heh, hustýýý:))))

Zejtra si musim jít propíchnout obočí a dám si tam sichrhajcku!!! To budu úúúúúplně punk. Přesně jako Billíííííseeeeek!!!!:))))

Inspiraci viz různě na netu. Pokud máte vy, některá děvčata, na tento styl copyright, omlouvám se za zneužití autorských práv. Ozvěte se, jestli vyžadujete nějakou kompenzaci.

A už dost. Už mě to fakt nebaví.

Venku máme nyní něco kolem deseti stupňů. V bytě máme kolem patnácti. Škvírou pod vstupními dveřmi to sem z panelákové chodby fouká jak sviňa a já, který mám jsem už dobrých deset let nechodil doma v ničem jiném nežv trenkách tu sedím v dlouhých kalhotech!

Topení sice topí, ale určitě by mohlo přidat. Já vím, že to funguje tak, že když je venku nějaká teplota, tak ten blbej termostat ten výtop pro celý dům jakýmsi způsobem reguluje. Ale to mě tedy vůbec nebaví.

Jsem zvyklý v noci (i v zimě) spát odkopaný a peřinu mít u sebe jen tak, aby se neřeklo. Teď musím být zachumlaný až po nos a stejně mi ráno stojí bradavky jak nějaké profi pornoherečce.

Nemám rád zimu, dá se říct, že mě zima dokonce i vytáčí, a to tento výraz používám jen kvůli tomu, že dnes nechci být sprostý. Nemám rád sněhuláky, bobování, sáňkování, ani blbé koulování, nemám rád lyžování a už vůbec ne snowboarding. Nesnáším, když se musím v zimě brodit hnusnou šedivou břečkou. To všechno je ještě přede mnou a já už jsem stejně naštvaný.

A jen tak mimochodem. Kdybyste slyšeli, jaké zvuky vydávají stupačky v posledním patře v paneláku... TŘÍSK! BUM PRÁSK! Chvílemi to topení tíká jak staré kukačky, chvílemi v tom bouchá tak, že se jen modlím, aby to neprasklo a třeba jsme ještě jako bonus nevytopili sousedy pod námi a sousedy pod sousedy pod námi...

Už mě ta "zdravá, normální pokojová teplota", jak říkají spolubydlící, nebaví. No jo, to se to kecá lidem, kteří bydlí celý život v rodinných domech a jsou na teploty kolem dvacítky zvyklí. Já to tedy tak nenechám. Příští týden nakoupím nějakou tu izolační pěnu ve spreji a jde se na věc!

Aby bylo jasno.

Jsem přestěhován ve vedlejší kanceláři. Jelikož ve vedlejší kanceláři sedí pár lidí, kteří místo Séger poslouchají Robieho Williamse a baví se i jinými aktivitami, než jen chozením do hospod, vypadá podle toho taky výběr rozhlasové stanice, kterou máme nalazenu. Takže misto rockové stanice AZ posloucháme vymývač mozků jménem Kiss Hády.

Tak, pomalu se dostáváme k meritu věci. Tím meritem je zjevení jménem Ewa Farná.

Hraje to všude. Hraje to pořád.

Dvacetkrát denně to slyším.

Rozebíráme ji už i u Zmije.

Znají ji všichni.

Ten text je osvěžující jak letní vánek ovívající vrcholky hor. "Měl´s mě vůbec rád, to nedovolim"

Prý je jí třináct. "Jako dělaná pro Kulínskýho", říkám v sobotu ve zmiji a směji se. Odpovědí jsou mi tázavé pohledy. "Ty bys ji jako nechtěl?" Pravda, přemýšlel jsem, co odpovědět, ale nakonec jsem řekl, že jsou úchylové, poněvadž jsem tušil nějaký skrytý diktafonek.

Zvykem v českém prostředí je to, že kdykoliv se objeví nějaká nová celebrita, na vyhledávačích okamžitě nabývají výrazy typu "Eva Ajchmajerová nahá", "Lucie Borhyová kozy", či "Eva a Vašek na plese šukání"  nebývalých počtů hledanosti.

Ptám se tedy. Jak to, že že ještě nikdo nehledal "Ewa Farná nahá"? Že by seznam měl strach z obviňování z podporování pedofilie? Nebo tedy čím to je, čím to je? Chcelo by sa mi dodať v súvislosti s Ewou Farnou a po nekonečnom počuvaní radia Kiss – Čím to je, že ten, čo nevie spievať spieva. Ale Ewa vie. O tom žádná

Opět mě to včera překvapilo, opět to bylo všechno trochu jinak, takže:

16.45 – vyrážím pro Magďu na autobusové nádraží

17.15 – vyzvedávám ji

18.00 – kupuji lístky na Potomky lidí – těším se na film

18.15 – příchod do restaurace v Huse na provázku

povídáme... trochu vesele, trochu smutně, jelikož přítelkyni umřel pejsek...

20.15 – začíná film

22.00 – piji šesté pivo, smějeme se, nekončíme.

23.45 – příchod domů.

Ráno je kruté. Noc jsem proseděl na oné místnosti, zřejmě nějaké střevní problémky a předpokládám, že ty problémky nejsou z piva – to bych se na to podíval. Nešel jsem do práce, takže bych mou současnou situaci nazval "Velkou fekální dovolenou". Tímto děkuji Evičce, která za mě dnes pohovoří s novými uchazeči a postará se o mé brigádníky.

Nic, jdu si koupit Imodium.

to je fakt.

Dnes jsem pilný jak včelka.

I když jsem včerejší večer strávil u Zmije, odhodlal jsem se k tomu, vstát dnes ještě před osmou a vrhnout se pořádně na tu seminárku. A ejhle, je hotovo. A ani to nebolelo.

Takže dnes se za tu pilnost odměním a zajdeme večer s Magďou na Potomky lidí. Předpokládám, že to bude něco na způsob Malevilu, knihy u které jsem v určitých partiích zapomínal i dýchat.

Planeta Země, rok 2027. Už devatenáct let se nenarodilo jediné dítě. Svět podléhá beznaději a anarchii ...

Hmm, už se těším

Je to tak:

Tento víkend plodím seminárku do školy, vybrali nám krásné téma – vlastní úvaha o vztazích na vašem pracovišti.

Takže já teď usilovně přemýšlím, jestli mám profesorský sbor trýznit různými pikanteriemi z našeho, abych pravdu řekl, konvencemi ne moc vázaného pracoviště, jestli mám popsat i těch pár mileneckých vztahů, jestli mám popisovat vnitrofirmní kulturu spojenou s různými večírky a nebo se mám prostě na to vykašlat a něco sofistikovaného si vymyslet.

Také by mě zajímalo, jak mám roztáhnout úvahu na tak břitké téma na čtyři stránky.

Tak co, poradí někdo?

Včera večer mi přišla velice zajímavá SMSka od kamaráda Tukana – cus.slanak dela v patek v novym bytecku "kolaudaci" tak tam podte ja vim ze vam nebude chtit ale prece me v tom nenechate – ale nechate:-) bude hafo vinka,papu.-

Aby bylo rozumněno, Slaňák je dávný známý z kolejí, který když se opije, je oplzlý, stará se o věci, o které se starat nemá a jednou jsem ho kvůli tomu skoro inzultoval. Mimo jiné je to ovšem také člověk, který je ze Slovácka a který je tudíž celoročně zásobován takovými důležitými věcmi, jako je slivovice, či víno. Takže – nenechám tě v tom, tukane, nenechám. Ještě by to chtělo, abys začal brát telefony, páč už se mi začínají sbíhat sliny.

Dnes, s jistotou skoro stprocentní, probíhají na slunci obrovské erupce, jelikož se mi po dlohé době přihlásil taktéž  kamarád z kolejí Honzik alias jeseter . Každému je doufám jasné, že musíme utužit staré přátelství. A také že u Slaňáka bude živo.

Ty erupce musí být fakt velké, jelikož všichni čtyři nováčci, kteří prošli školením nejsou znechuceni a v práci budou pokračovat dále. Dokonce je to prý bude bavit.

Erupcím bych přičetl i to, že Baníček opět začal psát nějaký ten blog. Určitě to bude velice vtipné, i když začátek tomu moc nenasvědčuje. Více ZDE 

No a jinak:

Na výraz "U Dána" se můj krásný blog zobrazuje na Googlu na 11.místě

Na výraz "U Zmije" jsem na taktéž pěkném 12. místě 

A zlatý hřeb dnešního dne – na výraz "fuck off Paroubek " jsem se na seznamu vyšvihl na stříbrnou pozici.

Krásné, že?:) 

Právě jsem se od přítelkyně dozvěděl, že má, slušně řečeno, "sračku jak bič" – inu, je to vskutku nezáviděníhodná situace. Vypadá to na takovou tu, kdy musíte v průběhu noci každé dvě hodiny kontrolně vstávat, jestli je vše na svém místě. Tím místem samozřejmě myslím tlusté střevo.

A já si uvědomuji šokující věc! Všichni kolem jsou nějací rozhašení!

Spolubydlící doktorka má nějakou zhoubnou nemoc spojenou se špatnou tvorbou červených krvinek, k čemuž došla samo-diagnózou podivně vyhlížejícího jazyka.

Kolegyně E. prozměnu čeká na kontakt s mísou už tři dny. Nezkoušejte v jejím okolí trapné reklamní fóry typu "mám se tu i vykakat, nebo je to jasné?"

Kolega D. má jít již brzo na kontrolní prohlídku a má tedy rozhašené nervy z toho, že mu jistojistě objeví jizvy na játrech, rakovinu plic a cukrovku.

Kolegyně R. má podezření na boreliózu.

Bohužel se nepotvrdily "zaručené" zprávy o těhotenství hned dvou kolegyň, která nám kolovala po kanceláři.

Baníček má kocovinu...

Já jsem jakýmsi zázrakem v pořádku. Nikdo mi nevěří, že je to tím, že nejím zeleninu, hluboký dech si udržuji lehkým kouřením a dodržuji poctivě pitný režim. Prý, že je to tím mým jménem, jehož význam můžeme shrnout do označení "Ten, co je bůh". Jak jistě víte, bůh prostě nemůže ostonat.

Jenom doufám, že to kručení v břiše nebude znamením ohlašujícím věci následující, které už přítelkyně naplno prožívá. Oba jsme jedli stejné lahodné nudle á la "co dům dal", ale já pevně věřím v to, že mé zažívání je silnější.

Dobrou a klidnou noc:)

a to prosím od přírody!

Dnes velmi brzo ráno (cca v půl druhé) si to přihasila domů Magďa z nějakého babského dýchánku - tedy bylo mi řečeno, že z babského dýchánku, tak u toho zůstaňme.

Normálně by člověk nechal svého přítele spát, ovšem já jsem samozřejmě to štěstí neměl. Byl jsem hrubě vzbuzen a dostalo se mi výkladu, kterak dole mezi dvěma vchodovými dveřmi spí jakýsi bezďál a že místo toho aby se, když někoho poleká, omluvil, ještě žádá o "nějakej ten drobák". Vyslechl jsem historku s pozorností vlastní člověku, který byl násilně vzbuzen v půl druhé ráno a jal se zmateně oblékat se do práce. Byl jsem hodně zmatený.

Já to holt tak mám... Už se těším na příští pátek, kdy si s osmdesátiprocentní jistotou zopakuji příhodu z loňského roku, kdy jsem si uvědomil, že je 17.11. a já vlastně do té práce nemusím, až v půli cesty těsně poté, co jsem si liboval, že jsou ty šaliny nějaké prázdné. To jsem byl taktéž zmatený.

No a můžu přidat k dobru další světáckou historii – kterak jsem si uvědomil, že nejsem v Děčíně, teprve když jsem uzřel ceduli "Mimoň", kterak jsem zákazníkovi na telefonu sdělil s klidným srdcem, že "se asi vloudil nějakej šotek vole", kterak jsem šel na přijímačky na VŠ den před termínem a vloudil jsem se do hodiny bilogie na gymnáziu, kde se přijímačky konaly následující den, kterak jsem s s vážným výrazem ve tváři říkal náhodnému spolucestujícímu, že jsme ve stanici Ústí nad Labem východ – to jsem se koukal na cedulku označující cestu ven z nádraží. Ano jsem z Ústí nad Labem a vím, že v našem městě, žádné východní nádraží nemáme.

No a tak... Snad se ještě držím v normě.

S přítelkyní si nejradši popovídám nad sklenkou.

Tedy ne, oprava. S přítelkyní si nejradši popovídám nad více sklenkami. Přesně jako včera. i přes to prostředí protkané mladistvým intelektuálnem a i přes to, že v tom prostředí probíhala nějaká vernisáž alternativního čehosi, to nakonci bylo celkem příjemné. Je to divný. Já mám rád klasiku, ona alternativno, já mám rád maso, ona zeleninu, já mám rád guns and roses, ona Radůzu. Přesto to k sobě nějakým zvláštním způsobem pasuje.

Ještě, že nás včera to "povídání" napadlo. Myslím, že kdybych nebyl trochu pod vlivem, určitě bych v noci v pokoji zmrzl. Jojo. Když havárka, tak topení, když havárka topení, tak při ruských teplotách.

Dnes mám vcelku úspěšný den. Kolegyni V. se o mně prý zdál moc příjemný sen, kolegyně Evička mi na požádání (sice jen povrchně, ale přece) promasírovala ztuhlá ramena. Na školení mi přišli VŠICHNI pozvaní, zmákl jsem i nějaký ten kšeftík.

A poprvé jsem vyhodil člověka. Jsem dospělý.

"Tři dívky ve věku od 12 až 13 let smetl v neděli večer z chodníku v Odrách na Novojičínsku 68letý důchodce, kterého za volantem Škody Felicie přemohl mikrospánek. Všechny tři dívky jsou hospitalizovány s těžkými zraněními v nemocnici"

6.11. 2006 12:10-Novinky.cz

Jak může někdo tak bystrý, hbitý, kondičně navýši udělat tohle? Jak může pana důchodce, který zajisté vstává před čtvrtou ranní, protože je taaaak čiperný, přepadnout mikrospánek?

Do prdele, proč mají osmašedesátiletí lidé řidičáky???

To je pořád dokolečka.

"Jo náš tátá, ten jezdí bezpečně..." Jo. Na hlavě třicet let starý klobouk, občas si při tom řízení schrupne, ale hlavně, že v padesátce jezdíme třicítkou, že?!

Bože...

Začalo to včera a táhne se to i dneškem... 

Nejdřív se za náma asi po dvou měsících přišel podívat kamarád Filda, který nám jen tak mimo řečí oznámil, že jeho bývalá, skoro i současná a já nevím ještě jaká přítelkyně se asi před měsícem znenadání složila, nikdo neví co jí je... Jelikož má trochu  bohatší rodiče a tak trochu bydlí i v NY, bude se léčit tam. Prý možná rakovina, porucha imunity, nebo nějaká podobná svině... A že by to vypadalo nějak nadějně na vyléčení, to se prý říct nedá.

Potom přišla uplakaná spolubydlící doktorka, že prý má konečnou u svého přítele. No, ne že bych se nedivil, já nevím, jak bych se zachoval, kdybych načapal svou přítelkyni muchlovat se s nějakým borcem, kór na akci, kde bychom byli společně... Jás Magďou jsme to schytali taky, protože když se jde zapíjet taková záležitost, na spící spolubydlící se při příchodu domů ohledy zkrátka neberou. No, zabral jsem po třetí hodině. 

Dneska přišla Radmilka do práce s nějakým hnusným bacilem, chrchlající a navíc s něčím zarudlým obepínajícím jí oblast nad kotníkem. Takže k doktorce a... podezření na boreliózu. Zase jsem si trochu rozšířil obzory a dozvěděl se, že když vás třeba v létě kousne klíště, tak můžete nějakou z těch vypečených nemocí dostat třeba až za tři měsíce.

Potom přijelo firemní vedení, řeklo se nám, jak se všechno podle plánů řeší, jak je všechno v pořádku, jak je všechno na dobré cestě, jak jsme dobří... Všichni jsme se na sebe tak krásně smáli, že na to důležité, tedy oznámení ZA KOLIK to tady vlastně aktuálně všichni dělají, se jaksi pozapomnělo. Resp. to bylo odloženo na "dokoncetýdne"

Večer jdu na "Grandhotel". Prý je to celkem fajn a navíc tam hraje krásná Klára Issová. Snad to bude aspoň trochu sranda... 

Teda nezabili, ale zabijou.

A ne Ferninanda, ale Saddáma.

Takže kdo si dá panáka?:)

Asi začínám stárnout, nebo co, protože si neumím nijak jinak logicky odůvodnit fakt, že jsem v neděli (zase) od 6.45 na nohou.

Vzbudil jsem a řekl jsem si, že ten den začnu nějak užitečně a hned ze startu splním to, co jsem měl udělat již včera, tedy že uklidím, umyju ten kopec nádobí, co se mi tu za dva dny slaměného vdovectví nahromadil, zlikviduju krabici od pizzy, dám si pořádnou ranní sprchu a pak se vrátím do postele a ještě nějakou dobu chrupnu.

Jelikož se mi uklízení krapet protáhlo a navíc mě pořádně probralo, nepřichází spánek v úvahu, takže už mám po snídani a slintám si na klávesnici nad novým CD od The Prostitutes. Všichni kolem o tom mluvili, jako o nějakém zjevení na české scéně, takže jsem si to musel samozřejmě také pořídit a vězte, že všechny pochvalné řeči kolem The Prostitutes kvituji a okamžitě se stávám fanouškem.

Je to fakt nářez a DOPORUČUJU!

Byl bych moc rád, abychom příště radši zůstali u osvědčeného a nevymýšleli novátorské postupy typu "půjdeme k mykeemu a koupíme nějaký víno".

Měli jsme radši zůstat a koukat se na ten volejbal, který se vyvíjel lépe než skončil. Já totiž, aby bylo rozumněno, vždycky když mám příležitost a jsem správně naladěn, hrozně rád machruji se svou (již čtyři roky rozpadlou) infantilní kapelou. No a jelikož pánové vymysleli ten úžasný dýchánek u nás doma pod úchylnou záminkou sledování nějakého nového seriálu s Dejdarem, ta příležitost se samozřejmě naskytla.

Seriál jsme zhlédli, já s mírnou nechutí a s hláškami odsuzujícími novodobou českou tvorbu (podle mého by se ševci měli držet svého kopyta a Dejdar by se měl držet svého Barta), pánové při titulkách odměňovali předvedené výkony frenetickým potleskem a přesunuli jsme se do kuchyně.

Obě lahve s rudým mokem jsme otevřeli bez problémů a samozřejmě je také bez větších problémů vypili. V průběhu celé akce vyhrávaly z repráků mé ranné garážové výtvory a já se jednu chvilku styděl za veršíky typu "panáček s čepičkou zelenou – salutuje ručičkou hubenou" a druhou chvilku utíral slzičku v oku, jojo dlouho jsem to neposlouchal. Po dohrání sedmipísňového dema mi Baníček oznámil, ať se jdu vysrat s tím, co dělám teď a okamžitě zase začnu být trapný, protože "to je vole punk, to je skoro jak visáči". Jestli se ptáte, co jej k této hluboké úvaze dovedlo, vězte, že ho to učí strejda promilák.

Večírek jsme potom rozjeli ve standartním tempu, hráli standartní Ségry a ve chvíli, kdy padl poslední doušek, Fanánek dorecitoval Kovárnu. A ještě jsme stihli slisování terminátora.

Ráno to tady opravdu nevonělo, dá se dokonce říci, že to tu smrdělo, jak v Hong-kongu. Ono když naskládáte tři chlapy do místnosti o šestnácti metrech čtverečních, nemůžete větrat, protože by vám ta obligátní slina v koutku ve spánku vytvořila rampouch (teď jsem skoro napsal "rompouch" – snad se na mě ve Vsetíně nebudou zlobit), nelze se čemu divit

Ne nebojte, nebudu se tady rozněžňovat nad sexuálními dobrodružstvími. Jenom jsem chtěl krátce zmínit jeden včerejší incident, který se nám stal u Zmije.

Je totiž notoricky známo, že na "dámských" je pokažený zámek a dámám je tudíž doporučováno, aby chodili potřebu vykonávat za nezamčené dveře, či na "pánské". Hned ze startu je nutno zmínit, že ten zámek už není pokažený. Zkrátka tam už není žádný.

Dušan odešel s Radmilkou navštívit toaletu po prvním vypitém pivu. U Dušana je to pochopitelné, protože mu už pomalu stloukají kříž a někdy v lednu mu bude slavnostně pověšen na hřbet a u Radmilky je to pochopitelné taktéž. Zřejmě malý objem měchýře.

Zpět na místo ovšem dorazil pouze D. Když se R. nevracela deset minut, mysleli jsme si, že vzala to vyměšování pěkně zostra a zapojila tedy i konečník. Když se nevracela dvacet minut, pojali jsme podezření, že v tom bude i nějaký tajemný sexuální rituál. Když se nevracela půl hodinky a od záchodů začali být slyšet hlasy prvních zvědavců, kteří se zamčenou R. komunikovali skrze dveře, bylo nám vše jasné. 

O zábavu tedy bylo postaráno více než královsky.

"Popostrč ten klíč trošičku doprava..."

"NE TO JE MOC!"

"Trošičku zpátky.."

"Hmm tak nic, no"

"Ty hele, nechceš tam aspoň strčit nějaký brčko, abys sis mohla dát to pivko? To by šlo ne?

"Možná by se tou klíčovou dírkou vešel i úzký joint"

"A nesmrdí to tam?"

"STOUPNI SI DOZADU"

Pak už jen rána a milé dveře byly nemilosrdně vylomeny.

Při odchodu na záchod bylo v hospodě pět lidí, při příchodu zpět kolem dvaceti. Takový hromový potlesk (několikrát opakovaný) jsem u Zmije nezažil ani na oslavě narozenin.

A na závěr kvíz:

:-˚(    ---- KDO TO JE? 

Dnes od rána božího makám jak šroub. Je to, přátelé, velice povznášející. Dokonce se samým pohybem mezi kancelářemi trochu potím, čehož si celkem cením. Zjistil jsem totiž, že v našem čerstvém pronájmu sice vše funguje, ALE:

1)Když si člověk chce v kuchyni zapálit, je to už pomalu na oblečení zimníku. 

2)Když si chce člověk v kuchyni člověk udělat jídlo, ale kouří tam někdo ze spolubydlících, je to na ten zimník zcela určitě, poněvadž výhřevnost sporáku je nízká.

3) Když se chce člověk vysprchovat (koupelna je v sousedství kuchyně), tak by měl mít v genech alespoň něco z Amundsena. Když k té lezavé zimě, která profukuje všemi otvory do všech místností přičteme ještě sprchu, která si očividně žije svým životem. Nastavíte si "teplou", teče ledová, tak si dáte otužovačku a ve chvíli, si omýváte nejoblíbenější oblastni, začne téct voda teplá tak akorát na spařování čuníků na zabijačce. Kulkám to moc nepřidá, věřte mi.

4) Když člověk uléhá ke spánku, začne venku řádit první opravdova sněhová vánice a vítr profukuje všude, nejvíce z chodby. Člověk se diví, proč je chodba nejchladnější místnostív bytě a zjišťuje, že mezi futry a dveřmi jsou až třícentimetrové škvíry. Topení tedy sice valí na plné obrátky, ale moc šancí na úspěch nemá...

Léto si s námi prostě nemile zahrálo a my jsme teď navyklí na teploty o pár desítek stupínků vyšší.  

A jelikož na prudké změny teplot je adaptace těžká, vyřeším to tak, že se půjdu večer ohřát do Zmije?

Tak tohle mi přišlo dneska poštou ranní (nebo že by po šťourání?). Každopádně vychutnejte si to až do konce. Je to peklo:)

                                                          PONÍŽENÍ PŘED KLUKAMA     

Byla jsem s kamarádkou na pařbě u kámoše na chatě. Měli jsme už dost vypito a mě se chtělo kadit. Řekla jsem , že jdu na velkou, ať mě udělají místo, že se mi moc chce. Kluci mě ale povalili na postel a drželi mě za ruce a za nohy tak dlouho, až jsem se posrala. Tehdy mi to přišlo směšný, protože jsem byla opilá. Ještě jsem si stáhla posrané kalhotky a začala je po nich házet. Pak se to ale celé zvrhlo a kámoška se vychcala na postel a jeden z kluků se vysral v rohu místnosti. Z toho smradu se mi udělalo blbě a totálně jsem se dozvracela. Odešla jsem na hajzl a usnula tam. Ráno to byla katastrofa, všude samý smrad a zvratky. Sice jsme si říkali, že jsme to pěkně rozjeli, ale vzhledem k tomu, že jsem měla na břichu zaschlé sperma a nevěděla jsem od koho (kluků bylo 5), tak jsem se bála, abych něco nechytla. Nejhorší bylo, že mě ke všemu hrozně bolel svěrač, když jsem si tam chytla, zjistila jsem, že prdel mi někdo umyl, ale asi mě tam taky osouložil, protože jsem tam taky měla zaschlé sperma. Svěrač mě bolel 3 dni a na ty "kámoše" a "kámošku" se nemůžu ani podívat.

Kristína, 18 

Tak, dámy, přiznejte se, která to byla?

Perexu si nevšímejte. Dal jsem si totiž takový dlouhodobější cíl – chci, aby mě Google pod tímto klíčovým slovem indexoval na prvním místě, takže mi držte pěsti. Zatím jsem na tom bídně a nejsem ani mezi prvním stem stránek.

No a teď k meritu.

Dozvěděl jsem se včera od Dušana, že ideálním řešením ubohého stavu počtu obchodníků na mém oddělení by bylo přijetí Magdi. Prý "ty budeš šéfovat v práci, ona tobě doma". 

To jsem to dopracoval, že?

Už i člověku naprosto neznalému našeho domácího uspořádání je naprosto jasné jak to vlastně všechno je!:) 

Aby bylo jasno. Vždycky tam bylo velice (jak říká vrchní Lyžař) pitelno, jelikož to pánové za bárem umí roztáčet do těch správných otáček. Proto jsem se trochu bál, zda když vymění Géčko (mimochodem, neznám jiné zařízení, kde by se tato značka dala pít) za Starobrno, to nebude trochu házení hrachu na zeď.

Potom, co Radmilka prohlásila "že tam maj krutou pipku", čímž tedy nenarážela na novou výčepní, kvalitně reprodukčně vybavenou, ale na novou designově dobře vyvedenou pípu, jsem to prostě musel zkusit...

A chutná hezky. Dokonce podobně hezky jako plzínka!

A moc dobře se u toho konverzuje!

Například jsem se od Raďase dozvěděl, že "každá ženská by měla být celej život aspoň trochu spocená... Od plotny a tak..." Většího myslitele nenajdete.

Dokonce bych ho přirovnal k otci Furasovi. 

A jen tak bokem. Celkem by mě zajímalo, jak moc se napakoval ten šťastný obchodník, který je ke změně značky umluvil. Protože co tak kolem slýchám, Plzeňské pivovary tam mají sáhodlouhou historii... 

Dnes měl přijít na pohovor v devět.

Nepřišel.

Volám, co a jak, asi jsme zaspinkali, že?

"No já už jako něco mám"

-"A od kdy?"

"No jako od od středy"

-"ALE MY JSME SE NA TERMÍNU POHOVORU DOMLOUVALI V PÁTEK!!!"

"Já vím, já jsem myslel, že si to rozmyslím"

-"A proč jste aspoň nedal vědět, že nepřijdete?"

"No já na to zapomněl..."

V životopise má pán uvedeno: shopný učit se novým věcem a podobné kidy a hlavně: PEČLIVÝ A SPOLEHLIVÝ.

To se pak jeden diví, že máme takovou nezaměstnanost, že?

Včera jsme s pány vypravili nakoupit lístky na dnešní kulturní událost v podobě koncertu nejlepší Valašsko-Meziřiťské kapely Elektrický Pan aka Elektrick Mann.

Na Svoboďáku jsem zjistil, že jsem tam vlastně dlouho nebyl, protože se to tam jaksi vyprázdnilo, už tam nejsou žádné bagry a žádní robotující Ukrajinci, ale jenom PLOCHA.  Bez jediného stromečku, zřejmě moderně architektonicky vyřešené náměstí, kterému nasazují korunu ty dvě "fontány", o kterých si člověk neznalý může myslet, že jde o zrezivělé odpadkové kontejnery. Takovéto zjištění zabolí a musí se jít probrat a kde jinde se mají probírat věci, než v hospodě. Tedy Plzínka a Smíchovská.

V zařízení se mi dostalo mimo požitku z výborného ležáku i požitku z kabinky, kde očividně někdo nestihl zatáhnout za zachránou brzdu a jednoduše se vykakal ne doprostřed mísy, ale na její okraj. Když vás v takovémto prostředí přepadne potřeba, není to zrovna jednoduché. Ale zase lepší, než vyvalený bok.

Vůbec to byl požitkářský večer. Ihned po zasednutí jsem byl svědkem scény, kdy na mraky spitý cca sedmdesátiletý pán s pravým českým bachorem vysvětluje třem japoncům, kteří do zařízení šli zřejmě nasát atmosféru typického českého popracovního odpoledne, že "tady jsou kurva v hospodě a že se tu pije pivo doprdele ne? Já teda neumím anglicky vole, co? Bír, ne? Jaja, Gut, vole, to je lepší jak hůlky, co? Co to žerete? What do you vole žerete? To je šnitzl, to není český žrádlo. Ale je to tady Good, že?" – Japonci nadšeně přikyvovali a tvářili se spokojeně. 

Problém je v tom, že oni by se tvářili spokojeně i kdyby navštívili výše popisovaný záchodek a i kdyby je na Svoboďáku okradl šikovný snědý kapsář, protože to k tomu prostě patří! :) 

Už nechci jen tak tupě sedět na židli, každých pět minut otevírat idnes, super.cz a další čas požírající stránky jen abych ubral nějaké ty minutky z času, který trávím prací, která mě už nedokáže nabít tolik jako předtím.

Nechci si už připadat jako ukřivděný chlapeček, kterému rodiče koupili jen jeden kopeček zmrzliny místo vysněných dvou.

Nechci pořád dokolečka oddaně doufat, že "za měsíc už se to určitě změní"

Nechci být ten věčný optimista a s "klidnou duší" přesvědčovat o tom, že se to opravdu změní.

Nechci pořád dokola probírat problémy, o kterých stejně všichni víme, že je nikdy nemůžeme vyřešit smírem, vzájemnými úsměvy a přátelským podáním ruky.

Nechci se pořád někomu omlouvat za neschopnost druhých.

Nechci být od rána napružený na celý svět, nechci být srab a bát se toho co se stane, když ten svět pošlu do prdele.

Nechci co druhý den zjišťovat, že pravidla, která ONI nastavili, na která jsou ONI tak hrdí, s rukou zasunutou v poklopci za zády pěšáků porušují.

Je toho na mě moc. Rád bych VÁM upřímně věřil, ale vychovali jste si mne tak, že to bohužel není možné. Přesto stále doufám...

Doufám, že se nějaký impuls najde. Máte na to týden přesně.

Doufám...

A co jsem dělal s Umou Thurman?

Nechtělo se mi sedět doma a koukat na Umu Thurman, jak zabíjí divokýho billa, a k tomu jako bonus pár "kurev šikmookých", takže jsem po perném dni plném studia a dalšího odříkání popadl do jedné ruky telefon, abych zavolal kamarádovi BŮHťákovi, že jdeme na Šelepku, ať tedy dorazí též, když už se přestěhoval do tak bezprostřední vzdálenosti od nás, a do druhé ruky spolubydlící Doktorku a vyrazil jsem vstříc netušeným možnostem a novým obzorům.

Jelikož Bůhťák začíná pilně budovat kariéru jakéhosi "pisálka XY", a protože se jim blíží uzávěrka, nebo co, museli jsme s Doktorkou přečkat úskalí prvních doušků o samotě. Na Šelepku jsme se dostali zahloubáni do velice fundované diskuse o tom, proč v plaveckém bazéně mají vlezné sedmdesátpět a ne jen třeba dvacku, jak jsem na to byl zvyklý na severu. To, že je sobota večer a že tedy podobná zařízení asi nebudou touto dobou oplývat dostatkem volného místa, jsem si uvědomil při letmém pohledu okýnkem do putyky. Prý "tady nemůžete být, už není flek. Zkuste vedle vinárnu." Dobrá tedy, lezeme druhými dveřmi do vinárny, kde sedí místní teplý vrchní s kamarádkou. Zřejmě řeší ten rozchod s partnerem po telefonu, který jsem měl tu čest poslouchta v plné své kráse zhruba před měsícem. Vrchní je nevrlý a na otázku "vidím tady pípu, můžem si tady dát pivčo?" mi na půl úst odpovídá, že ne, že máme jít do pivnice.

"Ale tam je plno."

-" Hmm, no tak běžte do pivnice"

Takto taktně nám bylo naznačeno, ať táhneme ke všem čertům. Ta domněnka s probíráním rozchodu zřejmě vůbec nebyla lichá.

První hovor s B., že jdeme na Plzeňák, ať dorazí tam.

Druhý hovor s B., že na Plzeňáku je plno, a ať poradí, kam máme jít. Prý ke Kořínkům.

Třetí hovor s B., u Kořínků je plno, takže prý ke Kyršům...

Čtvrtý hovor s B., kde že to vlastně je "U Kyršů"?

U Kyršů na dveřích visí výhrůžná cedulka s přeškrtnutou cigaretou, ovšem hospoda je celkem prázdná a navíc přes sklo vidíme, že tam osazenstvo vesele bafá. Vstupujeme do restaurace s pánem, který ač sám, zaujímá místo u stolu pro šest lidí a nám přenechává malý prostůrek pro dva. 

Přišel B., přišel i nezmar Tukan, který měl v nohou jak páteční koncert UJD, tak následující diskotéku, kam ho proti jeho vůli dotáhl baníček, a kde si ho chtěla porobit jistá třináctiletá tanečnice.

Proběhlo tedy standartních pár piv, proběhly i standartní plky o ničem a o všem a jako blesk z čistého nebe do nás sjelo Bůhťákovo oznámení – "jdeme do Mersey na diskošku, dlouho jsem nikde nebyl a tam to bývá dobrý." Tukan se chvíli vzpíral, ale nakonec souhlasil. Proběhly nějaké vtípky o třináctých komnatách, třináctce jako šťastném číslu, Bohumilu Kulínském... Stejně jsme tam nešli. Byla Depeche Mode party a průměrný věk svíjících se osob byl někde na čtyřicítce, čož bylo v danou chvíli relativní střízlivosti neakceptovatelné.

Nakonec jsme se tedy uvelebili v nonstopu se servírkou s kalhotami proklatě nízko. Název baru celkem trefný - Come Back. Pijeme nějaké pivo neurčité značky, Jukebox nám vyžírá všechny kováky a je nám fajn.

Jediné, co z baru stojí za známku je snad to, jak se tukan, zapřisáhlý antifa, snažil slovně oslňovat nějakou slečnu od bandy skinheadů, kteří se přišli též pobavit. No nebyli asi moc nadšeni, tak jim ještě B. pustil nějaký song od Busty Rhymese, který nikdo nikdy neslyšel, ale prý je to strašně antirasistická skladba. No nevím... Když jsem tam, co se textu týče, slyšel jen různé variace na "yeah baby", asi to moc úderné nabylo. Ale B. se bavil.

A co se týče Umy... Nevyhnul jsem se jí. Mečíkem se nám oháněla metr před našimi zraky na zánovní plazmě obohacené o po domácku vyrobenou anténu na příjem signálu, jako vystřiženou z publikace pro unuděné zahrádkáře a domácí kutily od kozlíka šikuly aka Přemka "Co tady dělá ten Ukrajinec" Podlahy.

Já už jsem doma taky, takže se s váma podělím o zážitek ze včerejšího koncertu.

V noci na pátek jsem prakticky nespal. Bylo to takové to stadium, kdy ve vás rozpumpuje všechny známé hormony byť i slaboučký zvuk. Do jedné jsem měl puštěnou televizi, jako že vytuhnu u ní, to se mi nedařilo... Potom jsem ji vypnul a zabralo to – během tří hodin se mi opravdu podařilo na hodinku zabrat, jelikož mi topení dopřávalo esoterického zážitku těmy zvuky, které během noci vydávalo. Jak by řekla Kochanski. "... a potom najednou když má ňuríkovat, tak skvírukluje..."

V práci jsem moc dlouho nepobyl, jelikož jsem musel jít na dvě přednášky dálkového studia a potom si ještě na poslední chvíli nechat od kamaráda Tukana vysvětlit, co že to je ta matika. Vysvětloval krásně, já jsem krásně pochopil. Asi to bylo tím romantickým prostředím pivovarské hospody, kde naše schůzka probíhala. Během hodinky bylo vysvětleno a já jsem se mohl zamyslet nad tím, kdyže jsem naposledy pil pivo na stojáka a zjišťuji, že to budou asi tak dva roky.

Dorazil Baníček unavený prací a možná, že i tím večírkem, který proběhl ve čtvrtek a kterému jsem se v Kauflandu tak obratně telefonicky vyhnul. Prý jdeme na koncík. Tak fajn, řekl jsem prakticky souběžně s posledním lokem a vyrazili jsme na Musilku, kde jsem předtím nikdy nebyl, takže si alespoň trochu rozšířím obzory, když už nic jiného.

Vyrazili jsme na Vinohradský kopec. Pánové byli v autobuse moc vtipní. Ta paní, co vedle mne seděla, zřejmě moc velké pochopení pro jejich vtípky cílené na všechny osoby v autobuse a navrch i na reklamní či předvolební letáky neměla. Takto vytříbený humor totiž pochopí málokdo.

...ještě, že vystupujeme. Ještě před koncertem máme sraz s Pepinou (ve skutečnosti se jmenuje Petra, to jsem zjistil až v pozdějších hodinách a strašně mne to zaujalo) – Baníčkovou kamarádkou ze střední školy, která se (dle jeho slov) za tu dobu dost vyvinula a se kterou se snaží co nejvíce schůzkovat a s jejím přítelem (ano, lehce podivuhodná situace), který přijel na víkendovou otočku ze svých studií ve Skotsku, a který byl po celý večer zábavný jak Paroubkův povolební projev.

Ještě před odchodem do kulturního domu jsme navštívili stylovou husovickou hospůdku "U Starosty", která nás zaujala svým mléčně bílým cigaretovým oparem nejen uvnitř, ale i před podnikem, celkem ucházejícím párem servírek a gastarbeitrem z Teplic, se kterým jsem probral loňský kulturní program legendární teplické nálevny Panorama. Byli jsme na stejné akci. Jak je ten svět malý, že? Také jsme se v zápalu vášní přihlásili na "vepřové hody", které proběhnou 30.10. ve stejném prostoru. Podmínku, že každý zúčastněný musí přinést k ochutnání svůj kulinářský výplod z vepřového, jsme, doufám, splnili tím, že přineseme k ochutnání každý jiný druh čínské polévky s prasátkovou příchutí.

Na Musilku jsme dorazili cca v osm. Už jsme doma měli začínat v 19.30... Sál vypadá jak velká tělocvična, je úplně prázdný a na kase sedí týpek, kterého si matně pamatuji z mých předchozích studií. Mimo školu nosí takovou tu čepici jak Bob Marley, je děsně alternativní a ve škole se má za největšího podržtašku. 

Člověk nemá dát na první zdání. Sál sice prázdný je, ale je to jen a pouze tím, že zhruba 150 přítomných čeká frontu na pivo v přilehlé hospodě. S Tukanem se řadíme na 151. místo a dohadujeme se, že "si vezmeme každý rovnou dvě", což po půlhodině také činíme a odebíráme se k poslechu a tanci na parket, kde mezitím začali UJD svou show.

Kapela mě příjemně překvapila. Sice bych si je jen tak doma neposlechl, ale koncertě je to něco úplně jiného a už při třetím songu se s Baníčkem jako první hrneme dopředu a snažíme se rozehřát i stojáky za námi, což se nám částečně daří. Jsem v euforii, potím se, tančím, bavím se a nakonec to přežívám bez infarktu až do konce, který nastal po čtverném přídavku... Kdy jsem to byl vlastně naposledy na koncertu?

V jedenáct jsem povečeřel olivovou pizzu napůl s Baníčkem a pomalu se začal těšit na přednášky, které mě čekali. Už od půl deváté! V sobotu do školy jde opravdu snad jen blázen...

Tak například ze sebe blbce uděláte tak, že se seberete a jdete nakoupit do čerstvě postaveného Kauflandu, do košíku házíte ty dobroty a představujete si, co budete dobrého vařit.

Při tom se smějete zarytým telefonistů, kteří konzultují správnost výběru toho knedlíku či onoho kusu pečiva, říkáte si, že to vypadá pěkně směšně a proč si to jako ta paka nevyřídí někde v autě. V tu chvíli, co tahle myšlenka zrovna okupuje vaši mozkovnu vám zavolá Baníček a stylem jeho vlastním vás kamarádsky zve do Zmije se slovy jako "nebuď vole p--a a koukej naklusat, maj Oslavany". Chvilku přátelsky a vcelku sprostě vtipkujete a rozloučíte slovy "tak se hlavně vole moc nevožerte, Oslavany jsou zrádný. Já na to dneska seru, musím se učit", načež si uvědomíte, že hovor trval přesně osm minut, vy stojíte uprostře uličky mezi rajčaty a paprikami a kouká na vás vyděšený starší manželský pár, kterému jste tedy alespoň obohatili slovní zásobu.

Nebo se můžete ztrapnit tak, že s košíkem přijedete k pokladně, kde je před vámi naskládáno sedm obrýlených a o holi chodících osob. Čekání si ukracujete moudrými radami, jak by se dal proces kladení zakoupeného na pás a následné placení urychlit, občas zakroutíte hlavou a hodíte významný pohled na podobně trpící lidi v mezitím utěšeně narůstající frontě za vámi. Potom nastane čas placení. Jelikož byl nákup skromnějšího charakteru, dělá to vaše zlaté číslo 315 korun. Předkládáte paní platební kartu a dozvídáte se, že "tady jen hotově". Takže musíte letět na druhý konec obchodu, kde je bankomat samozřejmě jiné banky než té vaší, vsouváte kartu do přístroje a říkáte si "PIN, PIN, ehmmm, jak to jen bylo...". Vzpomínáte tak dvě minutky, ale přicházíte na to. Mezitím se za vámi tvoří další fronta čekatelů na cash. S penězi letíte zpět k prodavačce, která vás polituje, že se to stává... To o tom litování se už ovšem nedá říct o vašich minulých frontových spolučekatelech. Ještě, že nebyli ozbrojeni a že ten dědeček mávající holí už asi nebude podávat zrovna nejlepší gymnastické výkony.

Nebo se můžete ztrapnit tak, že když přijdete z nákupu zjistíte, že vajíčka, pro které jste tam vlastně šli, samozřejmě nemáte...

Tak a teď otázka na konec. Komu si myslíte, že se tohle dneska náhodou přihodilo?

Šokující zjištění číslo jedna: Bolkova domáca pálenka je ve skutečnosti prachsprostý Jelínek. V úterý jsme si s Magďou udělali romantický večer na Šelepce. Probrali jsme smysl života a smrti a spláchli to právě fiktivní "bolkovicou".

Prý – "Dáme si po panáku, ne?"

-Jo, ale slivku nepiju, něco lehčího

"Tak hruškovicu od Bolka?"

-OK

"Chutná ti to?"

-Jo, je celkem dobrá, je na tom poznat, že je to domácí...

"Hmm, jenže je to Jelínek a dokonce slivovica"

Po zjištění kruté pravdy, že vlastně o tom životě nic nevím, jsem si musel dát ještě další dva.

Šokující zjištění číslo dvě: Kamarád Polli si to tady čte a prý ho baví, jak si přibarvuji historky psané životem. Ano Pavle, přibarvovat musím, jelikož jinak je v zásadě můj život jedna velká šeď. Kupříkladu dnes. Posnídal jsem rohlík se sýrem, umyl jsem se a vyrazil do práce, kde sedím i teď. Po práci jdu domů. Zábavné, že?

Šokující zjištění číslo tři: Máme v rodině televizní hvězdu. V Děčíně se vysypaly autíčka z vykolejeného vagonku a tím nejpovolanějším, kdo by tuto prekérní situaci mohl komentovat, je můj otec. Takže v úterý na slavné NOVĚ proběhl třicetisekundový live-vstup s mým otcem v hlavní roli. Už i naše rodina je zapsána v análech (to je tak krásné slovo...) investigativních reportáží naší televize s největšími koláči. 

Jarda Parči je z toho venku. Tím bych určitě začal. V kanceláři jsme všichni hned po ránu posmutněli, když jsme se dozvěděli, že je z toho snědý lamač dívčích srdcí (lamač pánských pyjů, trhač análních věnců – každý si dosadí dle libosti a smyslu pro nechutný humor) venku. Škoda, mohli jsme se dozvědět nějaké další perličky z jeho kariéry profesionálního sběratele pánských skalpů.

Petr Čech má v hlavě dvě kovové destičky. Co bych za to dal já. Když jsem byl malý, měl jsem životní cíl stát se robocopem a takové dvě destičky by mohly mou kariéru lesklého policisty slibně nastartovat. Co se týče Petra Čecha počítám, že asi podobně velké ambice jako já mít nebude a bude se stůj co stůj chtít vrátit zpět mezi tři tyče. Slovenské lobby ve federaci FIFA navrhuje zavedení nových brankových konstrukcí s přídavkem magnetu. Prý se jim nelíbí Petrovo příjmení...

Izraelský prezident Moše Kacava obviněn ze znásilnění dvou žen. Měl také sexuálně harašit, odposlouchávat a podvádět. To tedy není moc košer. Zřejmě je pan prezident příliš frustrován zasutými vzpomínkami na příliš časně vykonanou obřízku. Mimochodem, jisté důvěryhodné zdroje uvádějí, že izraelský prezident Kacava, původem Čech, publikuje na českém internetu pod ženským pseudonymem Katchaba. Nevím, co je na tom pravdy, ale uvažte, nejsou si ta jména až moc podobná na to, aby na tom nic nebylo?

Veronika Žilková očekává další dítě. Sice uvádí, že otcem je pan Stropnický, ale důvěryhodný zdroj se domnívá, že by to mohl být Kacava, a možná dokonce i Parči! Veroniko, zadržte! S takovou frekvencí budou za pár stovek let obývat svět pouze Číňané a Vaši potomci!

Squash.

Nevím proč, ale vždycky jsem choval k tomuto sportu jakýsi nespecifikovatelný odpor. Snad kvůli jeho přemrštěné oblibě u všech těch fotbalových povalečů, kteří si to jdou zahrát jednou za půl roku v rámci "indoorové firemní akce" a potom na všechny strany halekají, jak je to úžasné, jak "dali tělu zabrat", jak je to jiný, než tenis, který hrají skoro závodně. Snad kvůli jeho rychlému rozmachu co se popularity týče. Nevím, každopádně jsem se dnes také prvně ocitl mezi čtyřmi stěnami.

Ráno jsem vstal, zjistil jsem, že se bolest, kterou jsem si uhnal včera na vysilujícím bowlingu přesunula z levé půlky do pravého stehna. Ta bolest je ovšem daleko příjemnější, než včera, tudíž neřeším.

Zhruba tak po třech hodinách, co jsem byl na nohou a po dvou a půl hodinách poté, co Magďa odjela do Znajma za babičkou, se vzbudila spolubydlící Miluška. Tiše závidím, má to někdo štěstí a vstává o víkendu normálně, tedy  11. No co, alespoň jsem stihl ukrojit další částečku z mé milované učebnice. Prý "jdem tedy na ten squash?" – cože?, myslím si, ovšem vzápětí mozek secvakává a já si vzpomínám na to, že jsme včera cosi o sportování prohodili. "Samozřejmě, jdeme, jasný!" Bolest ve stehně zamlčuji, dělám drsňáka a spoléhám se na to, že odejde sama. Když má člověk "vlka", tak stačí našpulit prdel směrem k lesu, vystřelit do vzduchu a vlk se lekne a uteče. Chtělo by to nějaký ekvivalent pro svalovou bolest.

 Miluška objednává hodinku. Pro dva lidi prý akorát. No nevím, kdysi jsem od kamaráda – sportovce zaslechl, že to taky hrál a že byl po půlhodině zralý na JIPku. Ale to si zřejmě pletu s něčím jiným...

NEPLETU! Hned po prvních míčcích a po tom, co jsem čtyřikrát během jedné hry vymetl všechny rohy kurtu zjišťuji, že to žádná selanka nebude. Ale baví mě to...

Rozpink je pro mimina. Hrajeme tedy na body. První set prohrávám rozdílem dvou tříd, i když se snažím. Ale baví mě to...

Druhý set prohrávám rozdílem třídy. Ale baví mě to.

Při třetím setu jsem už hodně sprostý (pokud tedy dokážu mluvit, ke konci hry už to opravdu moc nejde), ovšem vybičovávám se k hrdinskému výkonu a prohrávám o pouhé tři body. A bavilo mě to moc. Hlavním plusem první squashové zkušenosti zdá se býti to, že jsem sobě, či Milušce třeba nevytloukl oko míčem. Já při sportu dokáži být hodně šikovný. Například takový minigolf. Všichni to mají za nejbezpečnější sport na světě, ovšem můj dávný prázdninový kamarád zo Žiliny může mluvit o štěstí, že z jedné naší partičky vyšel pouze s pěti stehy na obočí. On když se do toho člověk položí se vší vervou a třeba se napřáhne trochu víc, než je zdrávo, není rozumné stát zrovna v bodě, kde končí trajektorie rozmáchnuté hole, víme? No ale to odbočuji.

Potom ještě lehký strečink, dlouhá sprcha (takovou proudovku bych potřeboval i doma, hmmm, balada) a dvě plzeňská, která mi snad nikdy před tím tolik nechutnala.

Před chvilkou jsem se po dvou hodinách vegetu zvedl z postele a to, co mi vybuchuje v nohou, to bych mohl prodávat bin Ládinovi jako nejčerstvější novinku v oboru třaskavin.

Ale co, možná bude trošku svalovica, nicméně pocit samolibé hrdosti na své víkendové sportování mi nějaká bolístka nemůže jen tak odplavit.

Je totiž neděle a mám spoustu času...

Sunday, bloody sunday...

Včera neděle byla...

Osmý den schází nám...

Mnoho umělců se již nechalo inspirovat takovou obyčejnou věcí, jako je konec týdne. Ty dva volné dny, které si většina lidí dokáže pořádně užít, třeba se trošku prospat a tak.

Takže otázka číslo jedna pro tento den zní: PROČ, KDYŽ UŽ JE TA NEDĚLE, MUSÍM BÝT VZHŮRU UŽ OD PŮL SEDMÝ, i když mě k tomu prakticky nic nenutí???

To by se z toho člověk po...

No aspoň jsem si po dlouhé době dal Kačeří příběhy. Strýček Skrblík byl bůh-ví-za-co v base, ale statečná káčátka ho z toho vysekala. Jo, klasika se nezapře.

´n I give a bit mmmm to you

Včera se bowling nepovedl, protože jsem opomněl celkem důležitou záležitost – rezervovat dráhu. Prý "plno až do tří do rána". Takže byl jen lehčí sedánek v restauraci Pálavský šenk, kde jsem si to okamžitě zamiloval díky ÚŽASNÉMU jelenímu guláši, který nám doporučila stejně tak plnoštíhlá jako sympatická servírka.

Pár piv, pokec s Davosem, budoucím ostravským právníkem, domluva s Tukanem, že tedy bowling až dneska, zato pořádně a tradá na kutě.

Dnes vstávačka v deset a to ještě z donucení. Včera jsem v zápalu lásky slíbil Magdi snídani do postele, takže jsem před desátou ucítil pár lehkých dloubnutí do žeber, na která jsem ovšem nereflektoval, a potom lehké kopnutí do nohy provázené řečmi typu "už mám hlad, víš". Chtě nechtě jsem tedy vylezl z postýlky a vystřihl vyelice vydatnou snídani, jejíž složení sem radši psát nebudu, protože by z toho notebook mohl dostat žaludeční vředy.

Potom lehčí nákup v Tescu – zjistili jsme, že trpíme akutním nedostatkem potravin (já) a akutním nedostatkem hygienických zbytečností (Magďa). Vstával jsem levou nohou, navíc včera byl pátek třináctého a tudíž mě v obchodě rozhodily takové maličkosti, jako třeba pětiminutové vybírání kartáčku na zuby.

Od jedné bowling. Už jsem několikrát psal, že nemám rád prohry a že jsem velice soutěživý. Jelikož Tukan by byl zdatným soupeřem i pro Big Lebowskiho, byl jsem namotivován k pořádnému výkonu. Začal jsem výborně – obstřelem rozestavených kuželek do pravého, následně levého žlábku. Potom lehké zlepšení, nicméně když napíšu, že jsem odešel s natrženou prdelí, nebudu daleko od pravdy. Nejenom proto, že mě kamarád naprosto a v rámci fair play roznesl, ale taky proto, že dvě hodiny bowlení ve dvou lidech dají tomu svalu, co máme pod prdelkou opravdu zabrat. Potřeboval bych to tam namasírovat. Hlásí se někdo?

No a potom přijdu domu a od dveří slyším popěvek napsaný v titulku a perexu. Říkám si, že dámy zřejmě sjíždějí nějaká sprostá videa a tetelím se radostí, že budou nachytány. Opět jsem se mýlil. Tato úchylárna je totiž ústřením motivem v reklamě na Kinder Bueno (nejsem lingvista, ale volně si to překládám jako "šťastné dítě").

Ano, svět se zbláznil.

Po usilovném přemýšlení, co podniknout o víkendu a po tom, co jsem si uvědomil, že o víkendu vlastně nebudu podnikat nic, protože budu v tom krásném podzimním sluníčku sedět doma a vypracovávat různě těžké úlohy, jelikož termín jejich odevzdání se blíží kvapným krokem (POMOC!), jsem alespoň vymyslel, co dneska.

Bude to obligátní bowling na PROBEčku, ve společnosti Magďy,Tukana a možná ještě nově vzniknuvšího kancelářského párečku. A samozřejmě také ve společnosti -náctiletých nanynek a šamponů lačnících po alkoholovém rauši a po sbírání nových sexuálních zážitků v dětském pokojíčku. A také ve společnosti -sátiletých boverů neúprosně strkajících své těžce vyžebrané úspory do "výherních" automatů. Ano, ten podnik je hodně divný.

Hlavně se musím vyvarovat souboje s takovým tím boxovacím pytlem, co když do něj bouchnete, ukáže vám to, jak moc velkou páru máte. Posledně to totiž vypadalo tak, že přemotivovaný Mik přišel k pytli, představoval si obličej Paroubka, rozeběhl se, uděřil a .... pěstička se mu svezla po okraji boxovacího pytle, který se tudíž ani nepohnul a na sílo-metru se z 999 možných bodů objevilo závratných 15. Tento trapas předvedl v průběhu večera Mik ještě dvakrát a vždycky se strašně smál. Zakrýval tak neumněle obrovský pocit trapnosti, který mu níže popsané události navodily. 

Takže:

Příchod 7.30 přesně.

Usednutí na židli provázné zjištěním, že dneska to asi za moc stát nebude.

Volání do třech firem. Nene, Miku, tohle nepůjde.

Půl litru Top-topicu, jeden chlebíček, jedny polomáčenky.

Sjíždění internetu.

Kontrola aktivity jednoho nováčka, aby to tedy vypadalo, jako že jsem se sem nepřišel jen vyspat.

Vypadá to tedy, že jedinou opravdovou pracovní aktivitou bude pouze pohovor s potenciálním nováčkem, který ovšem proběhne až ve tři.

Ne, včera jsem byl hodný, dokonce jsem napral do hlavy další ze série velice potřebných informací z mikroekonomie. Dokonce jsem byl i tvůrčí a po dlouhé době nahrál novou písničku. Dokonce jsem se i dlouho vyspal.

Tomuhle se zkrátka říká K-O-P-R.

proto se zabavíme nějak jinak

zkusím podnítit minianketku o nejzbytečnější webovky, na který jste kdy narazili.

Takže mám své tři favority:

4. místo – http://hovna.wz.cz/ – něco pro koprofágy, legendární záležitost, která je před následujícími o krok napřed, proto bramborová pozice

3. místo – http://www.hlozek.cz/ – tady je to opravdu hodně hustý, kdo neviděl neuvěří

2. místo – http://www.dyzaboys.cz/ - k tomu nejde říct nic jiného než "to mi ho teda vyndej"

no a náš vítěz je stránka nejzbytečnější ze zbytečných, po jejímž otevření se vám okamžitě navalí a při jejímž hlubším zkoumání budete zcela určitě potřebovat kyblík na odkládku zvratků. Co že je tedy na prvním místě za zrůdnost?

1. místo – http://www.cssd.cz – žádné překvapení:)

Jako už po několikáté jsem včera prakticky v minutě přehodnotil své plány a po posledním zoufalém pokusu a dotazu, zda-li by někdo opravdu na to pivko nešel, ozval se Baníček – "No tak dobře, na jedno. Ale nejdu k Dánovi, chce se mi do Šneka"

Nevím, jestli se mám tvářit vítězoslavně, nebo očekávat věci budoucí v chmurách, protože zkušenost říká, že do těch končin se na jedno opravdu nechodí. Vím to, ztrávil jsem tam období září 04 – březen 05, kdy jsem se z tamních velice dobře situovaných kolejí odstěhoval na daleko klidnější privát. Potom se několikrát konaly nájezdy na šneka související s udržováním starých konaktů a přátelství, nicméně i to posléze vyprchalo a v kontaktu se navzájem udržela jen partička nejvěrnějších, kteří byli přítomni i včera.

Vše, co teklo, teklo proudem.

S Tukanem jsme vyřešili VH a jeho sedmdesátky. Shodli jsme se, že ať byl v poslední době jakýkoliv, je to přece jen ještě borec.

Jednou jsem vylil na Zrůdu zelenou, on na mě na oplátku pivo.

Třináctkrát hrálo Sweet Child O´Mine. Z toho jednou třikrát za sebou – nejdřív normálně, pak koncertní verze, pak zase návrat do studia. Všechna přehrání jsem v Jukeboxu navolil sám.

Fotbálek jenom třikrát... Prohráli jsme s Baníčkem 2:1 na zápasy s více opilými Zrůdou a Panem Konvicí. Po této ostudě jsme už nechtěli.

Ta masová topinka se moc nepovedla... Úžasná kuchařka Zdena už tam prý nějakou dobu nedělá a ta hlčina to prostě nějak odflákla. Po Zdeně nám bylo smutno. Vzpomínali jsme, kterak nás pouštěla do podniku už dobré dvě hodiny před otvíračkou a vždy pro nás měla připravené osmažené brambory s česnekem zdarma jako ranní vzpruhu.

Na stole nikdo nespal, všichni se chovali jako slušní opilci. Tedy v hospodě ano...

Pan Zrůda totiž kolem jedné, kdy jsme se vraceli na lůžka přišel na to, že skákat po zádech do křoví je náramná zábava a takto tedy otestoval všechny keře po cestě. Měl bílou mikinu...

Po posledním skoku přijel komárovský rozjezd a já přišel na to, že nemám lístek. U řidiče jsem se snažil za lístek platit pětikilem no a jelikož logicky nebylo nazpět, tak jsem to měl zdarma, heč.

No a teď se začínám probírat mám snězenu půlku dovezené zakki pizzy, přemýšlím, proč Metallica nikdy nevydala samostatný bluesový album – předělávka Tuesday´s gone je přece úplně úžasná. Přemýšlim o tom, proč vlastně není Glen Hansard megahvězdou a přemýšlím o tom, proč se na mě při psaní nemotorného ukončení opět z playlistu valí Guns´n´Roses a opět Sweet Child O´Mine.

Znamení?

Jelikož jsem ani jednoho z pánů neukecal na pivko a Magďa odjela na nemilou rodinno sešlost, musím to vyřešit trošinku jinak než jsem měl v plánu.

Ano, v pátek večer budu DOMA!

Takže to vidím na objednávku jedné velké sýrové, jeden Karlík a továrna na čokoládu (snad už konečně...) a hlavně v půl jedenáctý na primě Operace hacke. Což tedy není zrovna klasika filmového umění, ale prsa Halle Berry jsou tam opravdu luxusní a v plné parádě nahá.

... a já se zase chystám na čokoládu.Na čokoládu, kterou mi u postele neprozřetelně nechaly Magďa plus ostatní dvě spolubydlící dámy. Dnes už to bude několikáté sladké pokušení, jelikož se konzumovalo už v práci a to sladké dary pro naše čerstvě Xcetileté oslavence Radmilku a Baníčka.

Z toho vyplývá, že jsem nenažranec. > Z toho vyplývá, že jestli se takhle bude řešit dál, tak ta postel pode mnou přestane pouze varovně vrzat při každém kontaktu s ní a rovnou křupne. > Z toho vyplývá, že si nabiju kokos (teda spíše si o rošt natrhnu prdel, ale jsme slušní, že?). > Z toho vyplývá, že budu muset koupit nový rošt. < Z toho vyplývá, že budu muset dostat přidáno, jelikož bych na něj neměl.

- vsuvka: když jsem po sobě předcházející text kontroloval, zjistil jsem, že jsem ve slově "vyplývat" napsal po "L" třikrát trdé ypsilon a dvakrát měkké iiii.  > Z toho vyplývá, že bych měl zvolit nějaký vypečený samostrestávač. -konec vsuvky-

Tak. Teď už je přesně 20.57 a já si tu tak sedím a klepáním do klávesnice tu nepřekonatelnou chuť na fialovou krávu zaháním. Ještě snad chvilenku zajamuji na kytaru.. Heh, už jsem dnes najamoval takové dobré tři hodinky, takže to do těch deseti do Dr. House dáme.

Dáme si to, aby ta blbá sousedka dole pod náma měla radost – už se tady prý jednou ukázala a to prosím pěkně v devět hodin večer s tím, že "máte puštěné rádio a moc dupete. Proč si jako nekoupíte koberce?". Protože na ně nemám, náno pitomá! Ostatně, vůbec se mi líbí člověk platící regulované nájemné a prudící vzásadě klidné mladé lidi platící nájemné nekřesťansky vysoké...-

Nebo že bych si pustil Karlíka a továrnu na čokoládu? Tak dlouho jsem to scháněl a jsem poslední z bytu, který to neviděl. Prý výborné...Btw.:Tímto děkuji jistému anonymnímu P2P kolegovi za poskytnutý materiál, dlouho předlouho jsem sháněl, až jsem o víkendu našel.

Je právě tolik kolik je, přesně 24 minut od přihlášení a naprosto zbytečný příspěvek jde do světa.

A je to tady.

Zítra nastane den, který určí budoucí směřování pár lidí v našem obchodním týmu a trofnu si tvrdit, že i směřování celé firmy.

Už jsem kdesi psal, že to u nás v současnosti vypadá tak, že "nás pět, co spolu chodíme" dělá pro firmu dlouho, dělá vysoké obraty... Pro představu, ty obraty jsou v pěti lidech zhruba stejně vysoké, jako obraty dalších cca 30 lidí dohromady.  Ovšem ohodnocení za toto jaksi stále neodpovídá.

Ne, nebudu se tady rozepisovat o tom, jaké máme problémy ať už finančního, nebo komuikačního rázu.

Nebudu se ani rozepisovat nad tím, že mi o pánovi, se kterým máme tyto záležitosti probírat, nový obchodní ředitel a zároveň nový ředitel telefonního prodeje , není známo, že by kdy měl byť i sebemenší zkušenost právě s tím telefonním prodejem.

Prostě by to po těch kýblech slibů, které na nás byly v minulosti vylity konečně chtělo nějakou tu akci. Konečně by to chtělo trošičku přitlačit na pilu... Konečně by to chtělo, abych si na konci měsíce mohl říct "Aaa, tady mi zbyly nějaký peníze"...

Myslím, že si prostě přidat zasloužíme. S přihlédnutím k době, kterou tu práci vykonáváme, s přihlédnutím k výsledkům, které po celou dobu odvádíme.

Nebude stačit tento argument?

Potom v lednu pápá... 

Nedá mi to.

Dnes jsme s baníčkem v práci vedli sáhodlouhou debatu na téma "Co s ranní erekcí" a já bych chtěl tímto trošičku vyzjistit, jak to řešíte vy, pánové, popřípadě dámy, jak to řeší Vaše protějšky...

Bavili jsme se o tom, proč to vůbec takhle funguje, proč to takhle bez zjevné příčiny vypadá každé ráno.

Bavili jsme se o trapasech.

Kterak jsem si po pitce myslel, že rodina odjela na chatu a ihned po probuzení, bez jakékoliv úpravy dokráčel mátožným krokem k lednici, otevřel ranního vyprošťováka, abych vzápětí zjistil, že nikdo nikam nejel a že na mě musí být krásný pohled.

Kterak...ale to je fuk, s ranní erekcí jsou trapasy většinou podobného rázu.

Bavili jsme se, jak se toho zbavit, aby člověk nemusel ráno na záchodě místo uvolněného heknutí ještě navíc dělat stojku, aby nenadělal všude kolem. Lučíja prohlásila, že měla ctitele, který si to oplachoval ve studené lázni, my takto invenční nejsme. Pokud je po boku probuzená přítelkyně, je to jasná záleitost, pokud ne a nepotředujem čůrat, tak šup za gumu od trenek a ponechat osudu, pokud ne a čůrat potřebujeme, tak holt stojka...

Takže jak? Máte nějaké veselé historky z natáčení?

Nesedím na konári a není mi dobre. Sedím v práci a je mi zle.

Dva z našich kolegů včera slavili svá jubilea, která mají chytře seřazena s jednodenním odstupem za sebou, takže si dovedete představit jak to včera vypadalo.

Zmije. Strakonice. Dudalo se... Některé dámy v náladě již po druhém kusu, jelikož nastalo určité podcenění síly strakonického moku. Veselá nálada střídají rozvášněné debaty o budoucnosti firmy a našich existencí v ní.

Potom bleskový přesun do Desertu, ovšem už jenom já sólo, abych alespoň svou opilou přítomností podpořil skleslou Magďu... "Zemřel dědeček, nemůžu přece sedět doma"

Malé zlaté tequilly, zelená... neudržím se na židli, ale jedu na krev.

Musím. Kofola...

Nevydržím a jedu domů předčasně a usínám u Červeného trpaslíka.

Ráno se dozvídám, že v době, kdy jsem byl již na lůžku byla zábava v plném proudu. Pánové dvakrát pohádaní a usmíření, Lučíja objednávající další a další vodky a Raďas spící v poloze "ctenář". Ten ostatně spal už při mém odchodu, nicméně to byl ještě spánek á la superman.

Duša doprovázel domů Lucku. Skočil na něj nějaký zmatenec a se slovy "dej sem kurva tu peněženku" se chtěl prát. Prý byl marný. Skóre asi takto: Duša, lehce nateklé ruce ("sem se netrefil a hlava je dost tvrdá záležitost") a jeden šrám pod pravým prsem ("jedině pravý, nejsu mařka abych měl falešný"). Neznámý útočník dopadl podle všeho hůře. Nějaký ten zlomený nos ("on byl úplně nepříčetnej, tak se mu bouchnul hlavou o chodník") tam asi figurovat bude...

Radmilka usnula ve vlaku do Rajhradu a vzbudila se až kdesi v Popicích. Zmatená vyhledala telefonní budku a požádala maminku, zda-li by pro ni do těch končin nemohla zajet. Kolem půlnoci...

No a já? Já svatosvatě slibuji, že alespoň týden nebudu psát o chlastu:)

Včera jsem se krásně odreagoval s chlapcama v Ústí. Ne, nechápejte to špatně a nehledejte v tom nic jiného, než snad definitivně poslední outdoor posezení letošní letní pijácké sezony. Neviděli jsme se už nějakou tu dobu a tak se rozebíralo všechno možné horem dolem. Jediný rozdíl mezi našimi včerejšími verzemi a patnáctiletými nanynkami, které jdou na pokecík na kafíčko a jsou u toho mocinky šťastný byl ve stylu a lehčí obhroublosti koncerzace.

Vypili jsme toho celkem dost, ještě více jsme toho k pití zakousli přímo z grilu a z udírny a s buckym padla ke konci večírku jedna stylová láhev našeho tradičního bourbonu - dvouleté peprmincky.

Akce byla vydařená, bez větších extempore, dokonce ani tu radiovou seznamku jsme nmoc neřešili. Jenom Polli se pokoušel být vtipný a zavolal na číslo určené pouze pro slečny s tím, ať laskavě nediskriminují gaye, že bychom se také rádi seznámili. Když jsme ráno zauvažovali nad tím, co z toho všechno mohlo být, až tak moc zábavné nám to nepřišlo.

Petr mě hodil domů akorát na oběd. Můj kuchařsky nadaný otec se vytáhl, připravil výborně nakořeněného lososa, kterého jsem slupl raz dva a sbalil se na cestu na druhý konec republiky.

S velikou nelibostí jsem zjistil, že mi zrušili ten krásný přímý rychlík, který stál navíc pouhých 370 CZK a že tedy chca nechca (to je taková urologická slovní hříčka. Smějete se?) budu muset užít služeb vlakové soupravy Vindobona. Spoj je to také přímý, asi o půldruhou hodinku kratší nežli rychlík, nicméně také v lidové ceně bratru 500 CZK. Dobrá tedy, za pohodlí se platí, říkám si a se slzou v oku vzpomínám na ty doby, kdy jsem měl ještě legální potvrzení o studiu a syn nádražáka měl k dispozici režijku, a to dokonce i na první třídu.

Po cestě do Prahy pokecáme se ségřiným přítelem a v Holešovicích přistoupila Páťa.

Páťa je cca dvouletý špunt, která měla zrovna tou dobou se svými rodiči cestu do Brna a ke spolujízdě si tato vypečená trojka vybrala mne. Říkám si, že je to možná lepší, než ta partička opilých konverzacechtivých texasanů posledně, nicméně ve chvíli střízlivým.

Páťa totiž začala křičet a křičet napřestala až do Brna. Užíval jsem si chvilky, kdy malá pila, nebo se krmila, ta říhnutíčka byla oproti té opeře, co předváděla celou dobu balzámem na duši. Asi jsem musel vypadat trošičku zvláštně, když se můj výraz v průběhu cesty měnil ze stádia "jéé, to je ale krásný miminko" do stadia "dejte mi doprdele někdo kladivo a já si vyklepnu mozek z hlavy, abych náhodou neobtěoval"

Rodiče se rozplívali, házeli na mne hrdé hlášky typu "ona už mluví, to jí sou jen dva", nebo že se doma nají sama plastovou lžičkou. Tleskám, chválím, ťuťuťu, co to tady smrdí...

Bobek.

Teda spíš něco konzistencí připomínající spíše keramickou hlínu a buketem měsíc používanou podestýlku v rumunském vepřínu.

"Jééé, kakakaka,kakini, hehehe" – rodiče

Mik je každýmu samozřejmě tam, odkaď aktuálně Pátě voní dálky.

Za hodinku bobem další, malá asi něco dobrýho spapinkala.

Čím více se blížíme Brnu, tím se zvyšuje kadence skřeků Páti z ta-ta-ta-ta na ttatatattattatat! Dozvídám se také velmi uitečnou věc – malá má "babiani a babijájá" Toto je mi řečeno přesně 127 krát.

Takže tak.

Proti dnešnímu zážitku mi už ta zbíječka, která nám pod domem začíná pracovat každé ráno kolem půl sedmé připadat jako balzám na duši a jestli se hodně rozněžním, půjdu jejímu obsluhovateli koupit flašku ruma, ať potom zkusí vykouzlit nějaký normální, lidský bobek.

:)

Moje oblíbená kapela, která si říká Prohrála v kartách ústy svého frontmana horáčka troubí v jedné ze svých písní do světa popěvek -proč ty lidi na sebe řvou?- Já bych to s textařským uměním sobě vlastním trošku poopravil – proč ty lidi na sebe páchnou?-

To co jsem si včera na Honzíkově cestě do severních Čech zažil, respektive to, co jsem si musel všechno vyčuchat, přesahuje všechny limity škodlivých emisí v ovzduší. Nene, nějaký smogy, to je jen prachsprostá agitka přátel zeleného údolí a krišňáků. Skutečný důvod znečištěného ovzduší je mnohem prozaičtější. konečně se to všichni doví. Už nemohu dlouho mlčet. Jsou to lidké potní žlázy!

Ano přátelé, lidský pot, to je prevít a i kdyby na něj bylo nasazena celá armáda opravářů praček s calgonem, stejně ho nikdy nikdo nesvrhne a neukončí tak jeho krutovládu nad nosním chmýřím těch čistotnějších z nás.

Chronologicky to vypadalo takto.

Z práce jsem odešel brzo, vlak mi jel už něco málo po druhé hodině a ještě jsem musel pár věcí zařídit, takže ve dvanáct už se za mnou zavíraly dveře od kanceláře.

Po lehkém obídku doma jsem si kolem jedné řekl, že je čas vyrazit, protože i když to mám na nádraží jen asi deset minut šalinou, přestava cestychtivých studentů čekajících v kilometrových frontách na jízdenku mě nakopla do zadku a přinutila vydat se již o nějakou tu minutu dříve, než bych sutečně měl.

Za tu čtvrthodnku než jsem se dostal na nádraží mě nejdříve odchytil smrdutý psí člověk s obyvklou otázkou, jestli by byl nějakej drobák, Drobák jsem dal za podmínky, že si týpek za něj koupí místo vína mýdlo. Nepředpokládám, že moje prosba byla vyslyšena, ale udělal jsem radost. V šalině jsem si ukořistil místo k sezení. Bohužel jsem si nevšiml, že za mnou sedí pán, kterému mohlo být od pětačtyřiceti do pětasedmdesáti let a který měl v puse jeden černý zbyteček toho, čemu někteří z nás hrdě říkají zuby. Ten, co z toho otvoru v hlavě vycházel mi něco připoměl. Ano, je to kopie starého dobrého zápechu, který se po ránu line se Setuzy, když se vaří kosti na mýdlo. Tedy něco mezi zvratky a hovnem.

Na nádraží vystupuji a, zřejmě na uvítanou, na mě padá zasloužilý, totálně zburčákovaný santus, který je potom ještě tolik drzý a chce od mně pomoci zpět na lavičku (ano ten pán spadl z polohy VSEDĚ). Jako odměnu za to, že mu pomůžu mě odmění nádherným blitíčkem, které přistálo jedné celkem fešné slečně na střevíčku. No radost pohledět. Dekuju se.

Stojím ve frontě na lístky. Opět puch jak od ropuch. rozlédnu se a epicentrum je víc než jasné. Skupina asi pěti boverů hrdě spící rozložena po celém obvodu laviček na brněnském hlavním nádraží. Cestující samozřejmě stojí.

Jdu si koupit cigarety do blízkého tesca. Vycházím ven z budovi, načež se ke mně točí krasavica přenádherná, sto kilo živé váhy, z toho cca dvacet v železe, které má napíchané různě po těle.

"Chlapíku, dáš si prdíka?"

Zdvořile odmítám, načež jsem poslán do ženského genitálu a mnohem dál. Hmm, vtříc lepším zítřkům, říkám si, sklesle se usmívám na strážkyni zákona, která společně s kolegou rozsuzuje spor mezi psími lidmi o to, čí je vlastně ten poslední lok z toho krabičáku.

Nasedám do přistaveného rychlíku s pocitem, že je všechno v pořádku, že už mám pokoj a na uklidněnou do uší pouštím Čechomor live.

OMYL. Ačkoliv je v celém vagónu volno, ta paní si musela sednou přímo naproti mně, asi abych nebyl ochuzen o nádherný výhled na zjizvený obličej a opět úsměv, který připomíná starý vyviklaný plot na dědečkově zahradě. Zelené plastové boty, v nich narvané modré ponožky, vlasy nepoznaly šampon tak dva měsíce, a ten smrad, ten bude určitě vycházet z pod sukně. Věk tak 40. Je mi na blití a navaluje se mi, musím si jít přesednout jinam a dělám dobře. Paní jsem viděl vystupovat až v Kolíně.

A jako bonus jsem si dvacet minut po příjezdu domů dal uklízení toxinu naší kočky, se kterou, tuším, máme tuto činnost nastavenou jako určitý rituál na přivítanou.

Třikrát fuj brněnskému centru a jeho stálým obyvatelům!!!

:)

A mám to zadarmo!

...říkám si, když dojídám poslední sousto mé poslední activie, jichž jsem za posledních 14 dní sežral asi čtyřicet. Včera jsem si totiž dal deset piv a dnes ráno to na záchodě vypadalo jako na frontě. Ano, zázračný jogurt nefunguje a já tudíž na základě veřejného slibu a jelikož jsem opravdu nespokojený budu požadovat své investice zpět.

Ještě, že jsem se nachal každé ráno přítelkyní pečlivě natáčet při konzumaci té výborné bifido aktivní snídaně. Teď už jen stačí udělat lehce nechutnou věc v podobě ponoření ruky do výsledku ranního snažení v zasedačce, odebrat vzorek, ten umístit do ampulky, ampulku vložit společně s rozhořčeným, vlastnoručně psaným dopisem do obálky, kam musím zároveň umístit i všechny účtenky, které jsem si posledních 14 dní uschovával. Ti lidé v té firmě se sice dozví, že jsem za těch 14 dní koupil mimo jiné i dvě krabicová vína, pět lahvových značky "Pivo", jedno balení inkontinenčních vložek, plechovku žrádla pro kočky (toho s těma fazolkama), mikroténové sáčky a platíčko jogurtů od KONKURENCE, ale to snad nebude hrát roli. Všechny položky "activia" jsem centropenem zabarvil do růžova, ať je opravdu viditelné, že nejsem žádný podvodník. Dělá to skoro čtyři stovky, doufám, že převod na účet proběhne rychle, jinak mám na bydílku připraveného Sokola.

Asi před měsícem jsem si koupil takovou tu záležitost podivné konzistence, kterou když si napatláte do podpaží, tak prý vašemu protějšku už nikdy nezaslzí oči. Old z pi*e, nebo tak nějak.

Inu zkouším, zkouším. Voním celkem libě, to je pravda, jenže jakmile přijdu do práce a absolvuji první hovor s nasraným klientem jsem ihned zbrocen potem nejen v podpaží, ale i na daleko intimnějších místech. Třeba na dlaních. Důkazem má být prý pro mě ona, tak zkušebně vstanu a jdu se projít kolem nějakých děvčat. Ta jsou na mě ovšem obvykle milá a nic neříkají, ovšem lesk v oku a pomalu, ale jistě vykanuvší slza mluví za vše. SMRDÍM a to prosím pěkně už 22 hodin před koncem proklamované účinné doby. Že by se antiperspirant měl používat pouze v kombinaci s extrémně savým hadříkem, přilepeným vteřinovým lepidlem k podpaží?

Na infolince se nic nedozvím. Prý jsem v pořadí a to nemám rád.

Opět tedy píši rozhořčený dopis, přikládám propocené tričko a spodky (ty dodají dopisu na efektu – nikdo přece nemusí vědět, že jsem se TAM nemazal) zalepené ve třech mikrotéňácích a zasílám na firmu opět s odvoláním na zkušební lhůtu a na moji nespokojenost s nakoupeným výrobkem.

Jooo, reklama, to je fascinující a přitom hrozně dvojsečná záležitost:)

Duši prospěšná záležitost

Jak jsem se v ten dnešní sváteční den vzbudil, začal jsem přemýšlet, co bych tak podnikl.

Zapínám televizi a -jéé, létající švec, no tak to musím dát, to jinak nejde-

Ještě s kyselým prostředím v ranní dutině ústní dávám pusu Magdi, která odchází na polikliniku, aby jí předepsali nějaká ta antibiotika. Dělám si kávu, k snídani dojídám zbytek špaget ze včerejška.

Možná bych mohl umýt nádobí... Nééé, špatnej nápad.

Uklidit? V žádným případě, mám přece volno, ne?

Vrátit se do postele? Jo, to je ono! Tys na to přece jen přišel!

A jedeme dál.

Na chvilku mě napadají hříšné myšlenky, že bych mohl zavolat některému z přátel a zajít okusit atmosféru čerstvě otevřeného baru či restaurace, nicméně tuto myšlenku musím bohužel zavrhnout z důvodu aktuálního nedostatku těch papírovejch věcí, které se po nás při opouštění těchto zařízení většinou vyžadují.

Zašel bych na tenis, ale všichni, kdo umí aspoň držet v ruce raketu jsou nachrmlaní, takže to padá.

Možná by šly brusle... No jo, ale to by znamenalo hned teď se obléknout, vzít brusle do batohu a vyrazit někam, kde jsou normální chodníky a ne ty podělané kočičí hlavy, které jsou o překousnutí jazyka. To znamená cestu šalinou až někam do Pisárek... A něco mi říká, že tenhle nápad nemám jenom já, ale daleko více lidí s daleko větší "vyjeděností" a schopností udržet balanc a v této společnosti bych se zřejmě necítil moc dobře.

Takže to zatím vidím na starou dobrou postel. Koutkem oka jsem v TV programu zahlédl Svatební cestu do Jiljí, takže o zábavu bude postaráno. Do té doby to vidím na knížku.

Pravda, nejsem moc invenční.

No a jak to máte vy, když se naskytne takovýhle den? Jste aktivky, nebo to řešíte válením?:)

Dnes ráno jsem si to uvědomil si to konečně přiznal. Valí se na nás podzimní sychravo.

Už ráno, kdy jsem si v kuchyni dopřával ranní cigaretku a vzpamatovával se z nočního komářího ataku na své ruce, tváře a další partie těla, o kterých není nutno rozepisovat se, jsem se při otevřeném okně oklepával zimou a i když jsem od přírody člověk spíše otužilý (ovšem nijak extrémně), jasně jsem si uvědomoval ty vztyčené chloupky na pažích.

V duchu jsem si řekl, -majkl, ty to přežiješ- a navlékl na sebe havajskou košili. Zřejmě nějaká nesmyslná revolta vůči neúprosnému toku času. Když jsem poté byl v půli krátké desetiminutové cesty do kanceláře, tak jsem, jako správný optimista, házel za hlavu tu, tentokráte pravou a nefalšovanou, husí kůži a říkal jsem si -no a co, pořád je ještě ráno světlo, aspoň něco-.

Po chvíli jsem do kanclu dorazil a řeknu vám, připadal jsem si jako idiot, když jsem navlékal tlustý svetr, který tam přečkal noc ze včerejška na dnešek. Jo, včera jsem tak statečný nebyl a to nebyla taková kosa, jako dnes...

Kouknu na Dušana, který se současně s mým příchodem dal do takového záchvatu kašle, který by mu záviděl leckterý bezdomovec, čekající na to, až se uvolní lůžko v armádě spásy. Z nosu mu teče a v práci to vydží přesně 30 minut. Potom vzdává...

Každý posléze příchozí zahlásí něco ve smyslu -je mi blbě-, -dneska jsem skrz tu rýmu ani nespal-, či -zasranej podzim-.

Příčina epidemie je jasná. Každý se ráno navleče, aby během dne jednotlivé vrstvy vysvlékal a odpoledne se dopracoval ke hlášce -proč jsem si jenom nevzal ty kraťasy-. Potom člověk dorazí domů, povětšinou do paneláků, které se i teď na sluníčku obstojně vyhřívají a logicky pootvírá všechna okna. Při večerní zevlovačce u televize je nám potom hrozně fajn, když polonazí ležíme u televize s pootevřeným oknem a večerní vzduch je přece lepší než rajský plyn... Tohle je nejenom konstalace příznivá pro množení různých svinstev v dýchacích dutinách, ale také pro vlezlé komáry, kteří to, chudinky, už venku taky nemůžou vydržet a tudíž si najdou i tu sebemenší skulinku, aby se zahřáli a při tom jako bonus vykonali i krmení.

Takže teď to třeba u nás vypadá tak, že až tohle dopíšu, zvednu se a půjdu uvařit velkou konev čaji Magdi, která tady bezvládně leží s podezřením na zánět močových cest a zítra, místo odpočívání, zkusíme nějakou polikliniku, ať páni doktoři předepíší antibiotika, páč z vlastní zkušenosti vím, že při sebemenším píchnutí tam dole to nemá cenu odkládat, pokud si tedy nechcete projít předčasně očistcem. Zatím bolest zvládlo pár růových štěstíček (pro zaryté odpůrce novotvarů – Ibuprofenů).

No a já? Já v nosem cítím takové to hnusné pálení, které mi říká, že jestliže si zítra nedojdu pro nějaký účiný nosní sprej, tak se cca týden nenadechnu a preventivně hltám jeden paralen, jelikož růžový štěstí špatně snáším. Měl jsem sice v plánu jít dnes na koncert s příteli, které jsem dlouho neviděl, ale radši se budu doma válet u nějakého vypečeného seriálu.

Holt, to je ten podzim. A nechoďte na mě s přírodou hrající všemi barvami a lesy plnými hub. To jsou jen berličky, abychom se z toho nezbláznili:)

V pátek mám svátek (hle, rým!) a mé přání je jasné. Nové vlastnoručně pletené, či jen tak někde koupené TEPLÉ a TLUSTÉ fusekle!

...tak to sníme všechno

Řadím se mezi lidi, kteří strašně rádi a strašně lehce podléhají.

To s tím sladkým mám v sobě zakořeněno už od dětství, kdy jsem byl jako chlapeček z každé strany futrován čokoládičkama (pamatujete si na kočičí jazýčky?), bonbonkama (takový ty modrý drops, co je svýho času měli jen na Slovensku) a babičkami napečenými dobrotami...

Postupem času se člověčí chutě mění a jak jeden dospívá přičichne si k cukru i v trochu jiné podobě než té tuhé a ví, že cukr je prospěšný pro spoustu nápojů. Nicméně základ zůstává stejný – zkrátka su na sladký a to jakékoliv konzistence.

To si může člověk stokrát omýlat, že by se to asi nemělo, "když máš tolik cukrovkářů v rodině" a že by se to asi nemělo, "když se na sebe koukneš do zrcadla", ale co naplat, lust ist lust.

Potom si takhle ten samý člověk leží doma před televizí, po lehké večeři sestávající ze včerejčích špaget, spokojen sám se sebou, že dneska pojedl opravdu zdravě a lehce klimbá, načež přijde jeho přítelkyně ze šichty, povečeří ty samé špagety ze včerejška, přitulý se a medovým hláskem zahlásí:

"Nedal by sis něco dobrýho?"

Nejdřív se cítím uražen tím, že jsem uklohnil něco, co by při troše dobré vůle pozřel toulavý jednonohý bezdomovec, vzápětí ovšem čuji, že to vlastně znamená pokyn, abych se jako zvedl a jako koukal jít nakoupit nějakou tu dobrotu.

Jelikož jsem duše dobrá, tak vyrážím a za chvilku se vracím.

Chvilku jsem přemýšlel nad dvěma lahvovými, ale nakonec jsem usoudil, že až taková sranda to být nemusí a vzal jsem margotku, nějakou novou verzi milky way a jedny zlatý oplatky v akci za 9.90.

Takže doufám, že si dáte se mnou taky:)

Včera výlet.

Celkem spontánně jsme se s Magďou rozhodli využít včerejšího krásného dne a vyrazili jsme na procházku, kterou jsme odstartovali výbornými haluškami na Šelepce, po kterých jsem se nemohl asi tak ještě hodinku pořádně pohnout.

Taky celkem spontánně jsme zavolali pánům Tukanovi s Baníčkem a ti se k nám celkem spontánně rádi přidali.

Odstartovali jsme v Líšni na v restauraci Klajdovka, respektive na vyhlídce před ní. Kdo je z Brna, ten to zná, kdo není, tak vězte, že je odsud nádherný široký rozhled po nádherném širokém okolí.

Pálava, Petrov.

Líšeňské paneláky.

Všechno má něco do sebe, říkám si a dávám si na posilnění jednoho budvárka dvanáctku. Nechutná mi.

Po cestě probíráme spoustu zajímavých věcí, jelikož s námi jde Magďa, snažíme se zaperlit zkazkami o mnohonásobném násilníkovi, který v sedmdesátých letech za socíku nejdříve zneužil osm žen, aby byl zavřen na dobu XY do Bohnic, kde byl podroben hormonální léčbě, aby po propuštění znásilnil dalších 21 dívek. Zjistilo se, že pán vždy lék vyplivl.

Nechutné historky nenalezly úrodnou půdu a tudíž se přecházelo z témata na téma. Všichni free, cool, in. Chachááá.

Svlažení úst a obličejů v Bílovicích u Janáčkovy studánky.

Svlažení úst v restauraci Sokolovna taktéž v Bílovicích.

No a potom domů. Všichni unaveni jedním svěžím odpolednem, nabiti přírodou a lesním vzduchem. Nenašli jsme ani jednu houbu a vůbec nám to nevadilo.

Jelikož přítel Tukan razí zvláštní heslo "No a co voe, stejně už ty lidi nikdy neuvidíš, voe", tak jsem si v autobuse č. 75 připadal občas jako trotl, ale za tu dobu, co se známe, jsem si už zvykl.

Kolem půl osmé kotvíme na staré osadě a my se necháváme přemluvit na jedno.

Magdě zvoní telefon a po jednom divně vyřčeném "cože" všichni víme, že je něco špatně. Nemám rád taková "cože", při kterých si člověk, aniž by věděl o co kráčí, uvědomí pomíjivost bytí...

Děda.

Mrtvice.

Tři tequilly a ještě jedno pivo...

Možná jste si všimli, že jsem měl zatím svou nejdelší proluku mezi jednotlivými vkládanými příspěvky.

Inu, variant, jak toto vysvětlit, je povícero.

Tou první a zřejmě nejvíce pravděpodobnou variantou je moje vrozená, po léta pečlivě pěstovaná lenost.

Tou druhou je taktéž velice pravděpodobná záležitost, a to pečlivě řízená víkendová svatební intoxikace. Prostředí Orlických hor, svatba mého výborného přítele a společnost pánů, se kterými jsem si de facto poprvé přičichl k pivu k tomu přímo sváděla a já bych se o tom podařeném víkendu rád trošku rozepsal.

Víte, už ze startu jsem z toho měl takový divný pocit v těle. Na pár (tedy dvou) svatbách už jsem byl, nicméně pokaždé se to nijak extrémně nevymklo zažitým stereotypům na ose příjezd-ožrat-svatba-ožrat-spát. Toto bylo přece jen trošku jiné, možná to způsobil genius loci toho místa, možná pouhé uvědomnění toho, že jsme už jaksi dospělí a toto budiž prvním důkazem...

Zkrátka: Dojeli jsme a ihned a velice neformálně jsme dostali naloženo předsvatebního gulášku, co jen čí hrdlo ráčí. Vařil nevěsty otec, takže to přece muselo stát za to. Vlezli se i nějaké ty první svatební tekuté pochutiny a za zvuku klekánic jsme se již v pološeru sebrali a vyrazili na minivýlet polem a lesem z Merklovic u Vamberka do cíle naší cesty a místa našeho ubytování – chaty Vyhlídka umístěné v lese, kdesi mezi Vamberkem a Rychnovem nad Kněžnou. Ostatně na obě tato městečka byl odtamtud nádherný výhled a já jsem měl výbornou příležitost zavzpomínat si na četné školy v přírodě strávené v neuvěřitelně nechutném rychnovském komplexu. Věřím že se najde i pár z vás, kteří svou přítomností také tento betonový skvost poctili.

No a pak začala standartní rozlučka se svobodou, na jejíž konci nám pan ženich na dvě hodinky vytuhl u stolu. Až mě ráno udivilo s jakou samozřejmostí Honza vstával v půl sedmé po posezení, které končilo až někdy ke druhé hodině.

Potom svatební den. Připravit jsme se jeli opět do Merklovic a hned u příjezdu nás čekala horňácká kapela. Troje housle, jeden klarinet, jedna basa a pět neuvěřitelně silných hlasů, které by hravě překřičely leckterý kotel na fotbalovém stadioně. S kamarády jsme zřejmě museli vypadat jak banda tupounů, když jsme s lahváčem v ruce a nefalšovaným loupákem v ústech stáli, pokyvovali hlavou do rytmu, posléze tančili a vytleskávali muzikatny, kteří vlastně hráli na uvítanou svatebním hostům. To vše se dělo kolem deváté hodiny.

Potom obřad.

Krásná řeč, pan oddávající měl krásnou řeč a i otrlým hospodským mazákům se mnohdy zalesklo v oku a věřte, že ty slzy nebyly kvůli nastávající kocovině. Bylo to hezký, nebylo to dlouhý, bylo to bez těch unylých svatebních pochodů, jelikož i při obřadu vyhrávali živě horňáci.

S Vojtou jsme se potom odebrali do legendami opředené restaurace Na Pětce. Prý tam jednou přijel štamgast koni a vydržel tam celých šest piv.

My jsme tam vydrželi taktéž šest piv a jednou kofolu jako bonus a potom jsme byli odvezeni nahoru na vyhlídku na klasickou svatební hostinu, kde se pilo a jedlo a tančilo a... no možná, že si někdo i zasmilnil, ale to já už nemůžu posoudit. Kolem druhé jsem usnul poctivým svatebním spánkem opilcovým.

Z toho inkriminovaného večera mám opravdu jen střípky, ale ty stojí za to.

- fotíme se na takovém tom srolovaném válci sena, za námi pohled na Rychnov

- stojíme s Mirem u pečící se krůty a slintáme. Když je ovšem hotovo, každý si uždíbne jen kousíček kůžičky, protože už prostě nemůžeme

- tančím s Majti – nevěstou, padám do štěrku, druhý den doufám, že jsem ji nevzal s sebou.

- diskutuji s Honzovým otcem o sociální situaci v Ústí nad Labem. Oba máme stejné názory.

- hrajeme společně s horňáky Let it be a Wonderwall.

Víkend byl prostě krásný, i když následky byly velice krušné.

V pondělí dovolená... Pondělí se následně taky vyvedlo, ale o tom potom

O víkendu jsem se opravdu královsky pobavil.

Nejdřív jsem si chtěl trošičku zasportovat a lanařil jsem pány na tenis. Chytnul se pan Baníček.

Možná mě mohl zarazit ten zlomený hlas v telefonu, "...a hlavně přines okurky" a následující hurónský Tukanův smích někde vzadu.

Přišel jsem bez okurek. Dostal jsem vynadáno, že prej potřebujou ten lák na vypití a na spravení... Cvaklo mi, že z tenisu asi nic nebude, ovšem v prvních cvhílích jsem byl ještě přeesvědčován, že jo, že určitě půjdem, že se potřebujou spravit po včerejšku a že nějakej sport určitě pomůže.

Ale nejdřív na oběd, přece jen bylo už k poledni.

Do černohorské hospody.

Trošku se to protáhlo, protože dávali Chelsea a to si člověk nemůže nechat ujít.

Pak se to protáhlo ještě jednou, jelikož ihned následoval Arsenal a to si člověk už tuplem nemůže nechat ujít.

No a pak se to protáhlo ještě víc, protože jsme zjistili, že zčistajasna nemůžeme ujít už ani cestu na záchod a zpátky a tudíž by se tenisové utkání  příliš nevyvedlo.

Potom už jen záblesky.

Stojím u pumpy, kupuji čokoládu.

Je mi zima, jsou tři ráno

Jdu tři kilometry pěšky ve čtyřech stupních, v trenýrkách a tričku, jelikož mi parchant řidič zavřel před nosem.

Ve tři ráno, letně oblečen a s tenisovými raketami vypadám jako idiot...

Dostávám se do postele kolem půl páté a první co po probuzení vnímám je debata mezi Paroubkem a Sašou Vondrou.

Paroubek: "...to mi připomíná ten vtip o tlustém chlapečkovi..."

Vondra: "No já nevím, kdo z nás je tady tlustý chlapeček..."

...:) 

22.8. jsem tady psal cosi o jedné velké lásce mezi dvěma vzdálenými světy a, přátelé, show must go on, příběh má pokračování.

Whitney totiž dává zřejmě v nějaké střízlivé chvilce košem svému manželovi.

Jistě nejsem sám, koho napadne, proč tak diva Whitney činí. Podle všech indicií je to proto, že ji uhranul nejznámější světový svůdník Usáma bin Ládin, který si ji již delší dobu snaží zlanařit do svého harému.

Inu, láska je láska a nikdo s tím nic nenadělá:) 

Už tři dny nemůžu pořádně usnout.

Domů se z práce vracím vyšťavený, těším se, až zdřímnu, což se mi podaří ovšem až tak po třetí hodině ráno.

Vypadám jak oživlá mrtvola, kruhy pod očima, v práci jsem celkem neschopný. Vůbec nevím, co to má jako být, protože jsem tím nikdy netrpěl. Nikdy jsem si nevzal žádný prášek na spaní, ani žádný uklidňující čaje, protože mi spaní vůbec nedělalo problémy.

Prý stres.

Snažím se být v pohodě, ale když nastane večer, tak se mi rozbuší srdce, potřebuju něco dělat, na posteli se převaluju sem a tam a prostě to nejde. Už ani sledování Červeného trpaslíka nepomáhá a já začínám být popravdě celkem nervozní.

Prášky nechci, zas taková troska snad nejsem. 

Tuším, že takové ty choutky rozmlátit všechno kolem sebe pramení právě z toho, že se Mykee prostě nemůže vychrápat. Že by nějaký porozchodový trauma? Že bych na tom vztahu byl opravdu tak závislý?  To si sice nechci přiznat, všemožně se tomu pocitu bráním, ale co naplat. Psychika je sviňa a asi to ve mně bude nějakou dobu strašit.

Včera (no vlastně dnes) jsem si šel dokonce po půlnoci oběhnout blok, abych se pořádně vyblbnul a unavil, ale ani to nepohlo.

Ráno po třech hodinkách spánku se mi z tý postele naopak vůbec nechce, ráno jsem nejklidnější. Ale to zas musím do práce, takže se to začíná zvrhávat v jakési odporné perpetum mobile.

Máte radu? Dneska už bych totiž usnout potřeboval celkem nutně... 

No dobře, ten pocit je trošku jinej...

V pátek se to hlásilo středně silně, přes víkend to trochu ochladlo a teď je to zpátky v plné síle. Je to obrovsky silný nutkání někomu utrhnout hlavu, objet auto pětikorunou a propíchat duše a jinak škodit, či ničit.

Ne, neřadím se k fotbalovým chuligánům, ba ani nevím, kdy jsem se naposledy popral, jestli jsem se tedy vůbec kdy něčeho takového účastnil. Rozumnějte, jsem spíše pacifista...

Prostě to ve mně, nevím proč a nevím co to je, vře a chce to ven.

Že by nějaká předčasně začínající psychóza? Dozvuky prohýřeného víkendu spojené se spánkovým deficitem? Skvrny na slunci? Čistá deprese? Nebo je to normální?

Nevím... Co vy? 

Někdy to sedne, někdy to přímo lehne.

Včera to lehlo.

Už když jsem po práci šel pro smlouvu o poskytování internetového připojení a v budově kovotermu si zašel na záchod, ze kterého je krásný romantický výhled na Petrov, jsem si říkal, že se to zřejmě povede.

A taky že jo.

Do konve jsem se dostail z lehčího posezení s kolegy už načat, s jazykem příjemně rozvázaným. Probrali jsme všechno, svatbou pana novopečeného advokátního koncipienta počínaje, mým rozchodem konče. K tomu všemu nám dodávalo sílu šestidecové pivo. Zřejmě nějaká akce.

Konev jsme zavřeli.

Na řadě byl Čáp. V těchto končinách jsem v Brně prakticky začínal. Ještě jsem tu ani nebydlel, ale hospodu U Čápa už jsem obstojně znal. A její osazenstvo... Budoucí historik Vojta, který je na posezení dát dvacet a klidným krokem odejít domů. Malíř Vladimír, který je na tom tak zle, že mu stačí jen jedno a usíná... Všudypřítomné octomilky.

Káva s rumem. Takový náš rituálek, který jsme si s Honzou založili už v Ústí. Silná, ale výborná a taktéž velice velice zdrcující.

Čápa jsme zavřeli.

Završit večer jsme šli do Sklepa... Zelená je tu opravdu dobrá a zbytek už mi mizí v kouřovém oparu neklimatizované špeluňky.

Vím, že jsem se ve sklepě dožadoval nějaké na našem stole tančící striptérky, protože tak si tedy rozlučku se svobodou představuji já. Zavrhnuto. Prý toto ještě rozlučka není, prý příští týden. Chacháá:)

Zhruba ve dvě jsem SMSkou informoval snad všechny kolegy, že tímo klesám na Baníčkovu úroveň a beru si půl dne dovolenou.

Ve tři jsem ulehl.

Spalo se moc hezky do těch desíti ve všední den...:) 

No a to je vlastně tak vše, co jsem chtěl sdělit.

Co se ostatně dá taky napsat k tomu, že si chci koupit nový notebook víc, než že si chci koupit nový notebook?

Možná snad:

Acer

Z Datartu

Na splátky

Přes Cetelem

Moc nepřeplatím

Zábava na dlouhé zimní večery zaručena

Nakoupím jednu střílečku, jednu strategii a jeden sport, zřejmě hokej a budu u toho sedět až do rána.

A hlavně...

Ta stará kraksna, co mi zabírá prakticky celý pokoj půjde do řitě, respektive k Radmilce, která "alespoň něco" potřebuje. Prý v Rajhradu budou spouštět internet a bude to taková sláva, že toobnoví zašlou slávu prvých májů.

Prý z toho nemám mazat to porno...:)

Příští týden už Vám něco napíšu z nového krásného Aceru a prostřednictvím nového, krásného připojení na internet. Dnes to jdu konečně podepsat...

Jdu to podepsat a po podpisu do Konve s Hansem a Buchťákem. Neviděl jsem pány asi tři měsíce.

Život je krásný...:) 

Dostal jsem kopanec zřejmě kvůli tomu, že nejsem dost invenční, že nedokáži po času člověka zaujmout, že začínám moc dědkovatět atd., takže jsem si budovatelsky řekl, že to TEDY NE! Budu činiti věci nečekané ani mnou samým.

Každý den udělám jednu dekadentní věc. Dnes si kupříkladu nastavím menu v telefonu ve slovenské jazykové mutaci.

Budu chodit více ke Zmiji, ne jen k Dánovi.

Místo osmi piv si jich dám jenom sedm a krabičku nevykouřím na posezení, ale na dvě posezení.

Nebudu pít zelenou.

Pořídím si potkana.

Souložit budu pouze se svou rukou, maximálně s ponožkou.

S klíčů odejmu jeden ze dvou otvíráků na lahváče. Jeden přece bohatě stačí. 

Koupím umělecky pojatý plakát a pověsím si ho do pokoje. Hned vedle bude viset fotka Klapzubovy jedenáctky.

Koupím si kilo rajčat a nechám je zplesnivět v ledničce. Jedno rajče si nechám a popatlám s ním záchodové prkýnko.

Zítra přesně v půl druhé ráno se půjdu vymočit doprostřed Štefánikovy ulice.

Máte taky nějaké nápady, jak si zlepšit život?:) 

Už tři hodinky se snažím vymočit se.

Abyste to nepochopili hned z kraje špatně, ještě nemám nastarovanou kariéru prostatika, jenom trpím nedostatkem hajzlíků v této časem decimované budově.

Na patře máme jednu samostatnou, pro chvíle úniku od pracovních povinnostínaprosto vyhovující kabinku. Krásně se tam čtou noviny, potřeba se vykonává v naprostém soukromí, kálející má tedy jistotu, že jeho střevní skřeky nebudou nehtěně slyšeny i okolím.

Máme taky jeden mulithajzlík, který je vybaven čtyřmi moderními samosplachovacími mušlemi a třemi kabinami, které jsou mezi sebou odděleny překližkou. Odpadá tudíž pocit příjemného soukromí a možnosti úlevného a hlavně HLASITÉHO odprdnutí si.

Su v jádru stydlivý člověk a tudíž operuji převážně v separé kabince, jejíž problém ovšem tkví v tom, že ji má v merku daleko více sraní chtivých pánů, než si vůbec dokážete představit (pozor, to "pánů" berte jen orientačně, že je tam nakreslen pajdulák ještě neznamená, že kabinku nenavštěvují i náruživé párečky. Dokonce i u nás v kanceláři kolují jisté zkazky...No nic:)). Kabinka je v jednom kuse obsazená a tak to poslední tři hodniky vypadá tak, že co půl hodinky vstávám a vydávám se na záchod.

Obsazeno

Jdu za půl hodinky.

Obsazeno, zkouším tedy multihajzl. "Z důvodu havárie hlavní kanalizace mimo provoz". 

Další půl hodinka a Evička mě začíná podezřívat z močových kamenů, prostaty, či nějaké vypečené pohlavní nemoci, kdy bych musel úd každou půlhodinku ochlazovat studenou vodou.  Zatímco vyvracím pochybnosti u evičky stolu, zvedá se Radim a předbíhá mne.

Se slzou a spoustou dalších tekutin na krajíčku dopisuji svůj hajzlový pamflet a doufám, že po poslední tečce už bude volno...

Po sedmi letech vztahů jsem volný. 

Nebylo to z mojí hlavy. Vydrželi jsme skoro dva roky.

Přijel jsem z celkem příjemně strávené mini – dovolenky v Ústí a okolí (o tom potom) zpět do Brna s novým věšákem, novou poličkou a novou lampičkou v ruce.

Zpotil jsem se jak dostihový kůň, když jsem vrtačkou vypůjčenou od otce navrtával panel, jen abych mohl tu polici zavěsit ještě před tím, než Magďa přijde domů. Aspoň bude nějaký překvapení.

Přišla, ale překvapena nebyla, překvapen jsem měl být já.

Potom tma před očima, prvotní, čistý a hluboký smutek.

Prý už ten vztah nikam nepokračuje, nevyvíjí se. Prý se k sobě začínáme chovat jako manželé. Prý, prý, prý.

Nic neříkám, ani se o to nesnažím. Vím, že kdybych se snažil nějak argumentovat, stejně by to zaniklo v moři vzlyků. Oči mám zastřené, nevidím...

Proč ale ONA pláče také? Nechápu...

Dovolená byla tedy prodloužena ještě o jeden den. Z neděle na pondělí jsem spal přesně od půl šesté ráno do sedmi. Vypadal jsem jako krtek, který vylezl na svět přesně v době nejagresivnějšího sluníčka.

Povídali jsme. Povídali jsme dlouho.

Hodinu po hodině začínám být klidnější, začínám si říkat, že je možná dobře, že to tak dopadlo.  Bez zbytečných scén...

Dohodli jsme se, že odstraníme obecně platné předsudky a v bytě budeme bydlet dále v nezměněné sestavě, pouze s pozměněným zasedacím pořádkem. 

Mám tedy dvojlůžko sám pro sebe.

Můžu pohazovat ponožky volně po pokoji.

Můžu si nechat běžet televizi dlouho do noci.

Můžu prakticky všechno, co si člověk ve vztahu nedovolí...

Snad si zvyknu... 

Za chviličku vyrážím na chatu.

Prý je plno hub, prý nás čeká krásný víkend.

Na cestu sbalenou knížku od pana Browna – Démoni a Andělé...:)

Odér pohody kazí snad jenom fakt, že v naší čtvrti vymazali z historie poslední bankomat, který stál leta letoucí u Plusu. Jelikož jsem si potřeboval koupit cigarety a v kapse měl posledních pět korun, nenapadlo mě nic jiného, než jít po paměti pro peníze a v Plusu si ty Startky koupit.

Chyba lávky. Bankomat nikde (napadá mě jak dlouho už?) a já jsem učinil poslední zoufalý pokus s nákupem na kartu v Plusu. Tlustá prodavačka si mě změřila pohledem, který by mohl rozpouštět ledovce a nasraně zablábolila něco ve smyslu, že tahle vymoženost moderní doby tady nemá na růžích ustláno.

Nebudu rozvádět fakt, že obyvatelé cca desetitisícového Krásného Března  jsou tedy v tuto chvíli v případě potřeby finanční hotovosti odkázáni na cestu až někam do centra na náměstí. To by bylo na dlouhé hudrování a to se mi už dnes nechce.

No co. Já si tu náladu zkazit nenechám a nakoupím někde u pumpy.

Tak pápálálá po víkendu, děti:)

ale mykee si pobrukuje něco zcela jiného

Dnes jsem si absolvoval notoricky známý výlet do Ústí. opět ta stejná cesta vlakem, ta stejná krajina okolo, možná i stejní lidé coby spolucestující.

A přece...

Víte, rád při dlouhém cestování poslouchám muziku, takže dnes jsem si v Brně přibalil do ranečku Čechomor live, Vypsanou fixu – Bestiálně šťastné album, U2 – best of a Glena Hansarda s Markétou Irglovou – Swell season.

Od Brna až někam k Havlíčkovu Brodu jsem jel v prakticky liduprázdném vagoně a k atmosféře pošmourné Moravy mi vyhrával Čechomor, který jsem si nepouštěl dobrý půlrok. Udělal jsem dobře, že jsem zvolil živák. Zavzpomínal jsem si na jejich koncert v po střechu našlapané sportovní hale v Ústí a při Réhradicích, či "Dole u včelína" mi naskakovala husí kůže. Ta rychle ubíhající rovná krajina dokáže vytvořit před očima krásný videoklip k celé desce.

Potom jsem přelouskal rozhovor s Václavem Moravcem a pustil Fixu, což je kapela, kterou jsem naživo viděl snad osmkrát a i proto jsem měl tuhle desku taky dlouho schovanou někde v šuplíku. Musím přiznat, že ačkoliv je to jedna z mých nejoblíbenějších desek, moc jsem se na ni nesoustředil, jelikož jsem se začetl prozměnu do jiného rozhovoru. Tentokrát to byl Reflex, Honza dědek a James Blunt. Pravda, od Fixy dost daleko.

Nebe se začalo protrhávat a já jsem se odhodlal vložit do přehrávače tolik provařené U2.

Vedle mě si sedla krásná slečna, která ovšem vydržela pouze jednu zastávku.

Přeskakuji with or without you, to už fakt nemusím.

Koukám do krajiny, nebe už je opět zataženo a krápe, blížíme se ke Kolínu a já se do té desky zanořuji až po poslední chlup na hlavě, protože zrovna hraje "where the streets have no name". Říkám si, že kdyby se mě někdy někdo zeptal, kterou písničku bych chtěl složit, byla by to určitě tahle. Už v tý úvodní kytaře je tolik emocí, že by to položilo slona.

Ke konci mám orosené oči. To samé se mi stalo u třetí písničky z Hansardova a Irglové alba – název nevím, je to ostuda...:)

Tohle se mi nestalo už dlouho.

Říkám si, "proč doprdele skoro řveš u blbý písničky?"

Je to možná divný vysvětlení, ale je to tím, že mi je hezky.

Nic zvláštního se nestalo, ale prostě to tak je.

Máte občas taky tokovýhle stavy?:)

Přátelé, dnes se mi podařilo vytrhnout si ne z paty, nýbrž z prdele obrovský trn, jelikož jsem na poslední chvíli, v předposledním dni měsíce zrealizoval obchod, jenž se mi na příští výplatní pásce promítne v podobě cca čtyř tisíc korun, takže to vypadá, že své aktivity naplánované na září, či říjen, jako třeba Hansova svatba nebo prodloužený víkend v Bratislavě budu bez větších problémů realizovat:)

Napravil jsem si chuť po těch vepřových medailoncích. Složení – 90% šlachy, zbytek by se při troše představivosti dal nazvat masem. To vše zalito hermelínovou omáčkou s konzistencí spermatu. No lahůdka jak vystřižená z kanceláře inseminátora.

Zítra a v pátek si tedy vezmu dovolenou a frčím do Ústí.

Dva dny to vidím na lenošení u televize a užívání si vymoženosti typu kabelovka, internet doma a podobně (už aby pánové se zázračnými šroubováky konečně došli i k nám do Brna, nějak se mi ta čekačka nezdá) a víkend bude ve znamení grilování a lahvových na chatě.

A beru kytaru. Hlavou se mi honí všelijaké melodie a příroda by mohla inspoïrovat taky. To by v tom byl čert, aby se nevyklubalo něco nového.

Chachááá:)

PO-HO-DI-ČKA 

Firma se přejmenovává z názvu anglického na název, dá se říci, český. No hlavně, že je na začátku písmenko A a uprostřed písmnko X, to jistě každého zaujme. Je vidět, že ten, kdo to vymyslel, se zřejmě hodně vyzná v psychologii řadového zákazníka.

Bohužel se v ní ovšem nevyzná natolik, aby si uvědomil, že měnit údaje na zálohovkách, objednávkách a vůbec všech dokumentech a přitom mít starou verzi webových stránek, starou verzi vizitek, emailů a dalších prostředků pro komunikaci s klientem je přinejlepším trošičku podivné.

Co si má pak chudák člověk myslet, když si objedná něco u společnosti jedné a zaplatí to společnosti úplně jiné?

Před malinkou chvilkou jsem se dozvědě, že nás opouští kolegyně Radmilka, která mimo to, že je výborná obchodnice, tak je taky skvělá kamarádka a pořádá vynikající akce s bečkou...

Ze staré partičky tedy na oddělení zůstaneme pouze tři borci a abych řekl pravdu vůbec mě to netěší.

Radmilko, budeš tu chybět a všichni přejeme hodně štěstí v budoucím zaměstnání:)

Aby toho nebylo málo, tak jsem se před chvilkou vrátil ze svého premiérového "celkem důležitého" osobního jednání. Jsem z toho zpocený až na prdeli, ovšem snad to nebyla taková tragédie.

Ráno jsem si řekl, že budu za elegána, ovšem počáteční úmysly vypadat alespoň trochu slušně zhatil ranní chlebíček, který spáchal atentát na mou světlou kravatu, takže se to holt muselo absolvovat trošičku neformálněji. Pán byl naštěstí neformální taky, oddechl jsem si.

Aby toho nebylo málo, ráno jsem si doma vzal klíčky od bytu v Ústí, místo od bytu v Brně, tak už se moc těším na  stepování před domem, než přijde někdo, kdo by mi otevřel.

Aby toho nebylo málo, v tomto týdnu mi již podruhé nepřišly noviny a já tak pátrám v paměti a nějak si nevzpomínám, že bych je někdy v období půl roku zpátky platil... Nebo že by jen řádil informací-chtivý pošťácký šotek?

No a taky už bych konečně mohl něco nového napsat... Můzo, kde jsi??? 

Nakonec se nám to vyvedlo.

Celý den vypadal velmi hrozivě, ovšem naštěstí se ten, co nahoře otáčí kohoutky smiloval, asi tak kolem třetí pršet přestalo a mně se na tváři konečně objevil potměšilý úsměv. Po celodenním omýlání hlášky "fucking weather" bylo veseleji.

Konec pracovní doby jsme měli ozvláštněn školením paní Zuzu o konkurenci, o nových cenících a dalších podnětných věcech. Nejdříve jsem si myslel, že naše hlavní školitelka zřejmě šňupla tabáček, či něco ostřejšího, ovšem ve chvíli, kdy si přibrala papírový kapesníček, mi bylo jasné, že se jedná jen o nudnou rýmu. Nedá se nic dělat, zase žádná avantgarda, říkal jsem si, ovšem postupem času a k večeru obzvláště jsem si uvědomoval, jak hluboce jsem se mýlil.

Samotná akcička neměla tak ostrý nájezd, jako ta poslední. Hlavním hrdinou prvních okamžiků se stal Little Richard, aneb roční to synek našeho šéfika. konkrétně v jeho případě můžou začít Mattel a spřátelené hračkářské firmy počítat ztráty, jelikož tomuto klučinovi k velké zábavě postačí krabička od startek. Řeknu vám, dalo mi hodně práce, než se mi podařilo vnutit mu krabičku prázdnou a tu, kterou jsem měl připravenou k brzkému užití si zase uzmout pro svou potřebu. Kupodivu se to obešlo bez slziček. To děcko mi je vůbec sympatické, protože je to snad úplně první špunt, který se při pohledu na mne bezprostředně nerozpláče...

Vychutnal jsem si také nejistotu v očích Martičky, naší kolegyně z Prahy, která nevěděla, co má odpovědět na Radmilky otázku "kde máš krýgl?". Nakonec ze sebe přece jen něco dostala: "Co to je?"

Od té chvíle jsme všichni dohromady používali pouze nudné výrazy typu "sklenice", nebo ještě horší, "půllitr", aby jsme náhodou nevyvolali nějaké podezření, že se spolu bavíme pouze v šifrách.

S odcházejícím sluníčkem přicházela veselejší nálada umocněná různými více či méně návykovými prostředky. však to znáte, jak to na takových akcích chodí. Pánové chodili trošku častěji čurat přímo úměrně snižování hladinky v sudu.

U toho čurání bych se ještě trošku zastavil. Jelikož chodit na kadibudku vybavenou kyblíkem bylo pánům logicky zapovězeno, měli jsme na výběr buď kompost, nebo stromeček vzadu na zahradě. I vybral jsem si stromeček, protože byl přece jenom víc z dohledu, zato ovšem populace komárů (a nemyslím pány Vymětala a spol.) byla v tomto místě opravdu hojná. S mírnou nadsázkou by se to dalo nazvat komáří Čínou. Jistě všichni tušíte k čemu směřuji a řeknu k tomu jediné.

Už to splasklo...

Masíčko si vzali na starosti tomíno a Marťas a vzali za to opravdu s vervou. Nejdříve se dřevěné uhlí rozpálilo lampovým olejem a všichni se strašně divili, že to hoří "nějak moc". Potom u toho pánové celo dobu stáli, vesele povídali a nakonec nám přistálo na stole masko, které mělo konzistenci velice podobnou inkriminovanému uhlí.

Kolem jedné hodiny se poté asi pět lidí zvedlo a nepochopitelně odjelo posledním vlakem směr Brno. Jelikož Zuzka si už vesele pochrupkávala na kavalci v "obytné" místnosti (tuším, že to byl předtím chlívek pro prasátka), zbylo nás už jenom pět. I když jsme se snažili, seč jsme mohli, nepodařilo se nám zopakovat hrdinský kousek z minula a milý sud jsme museli vylít.

Kolem čtvrté potom celou vesnici zalila mlha tak hustá, že by se dalo krájet, z bazénu nám zamával Rákosníček a šli jsme spinkat.

Ráno jsem byl jakš takš na živu hlavně proto, že bylo s kým povídat a probírat zážitky z noci, ovšem poté, co jsem usedl na nádraží do šaliny a vydal se na desetiminutovou cestu k příbytku.

Skoro jsem omdlel a musel s vyčerpaným organismem vystoupit o dvě zastávky dříve. Spolucestující si jistě vydechli, když to špinavé, páchnoucí stvoření ve vytahaném svetru značky Granny-hand-made vystoupilo.

Jojo, bylo to pěkný, ovšem nemusel bych to mít každý týden.

Sobota byla ve znamení sledování pitomostí v televizi, spánku, spánku a také třeba spánku (možná by byl trefnější výraz "koma")

V neděli už jsem byl ovšem stoprocentně fit, takže jsem se vybičoval a provedl jisté finální úpravy na bytě, jako například přibití pár hřebíků, zavěšení všeho co má viset a hlavně, přátelé, jsem vytřel v pokleku celý byt!

Jako zaslouženou odměnu jsem si dal k obídku kuřecí řízečky.

Zjistil jsem, že naklepat je kladivem není zas až tak nemožné, jak jsem si zprvu myslel a musím velice kriticky uznat, že se mi velice povedly...:)

P.S. Už by to chtělo ten internet. Doma jsem bez toho jak bez ruky...

Tak nám počasíčko dnes moc nepřeje. Vzhledem k tomu, že už je zakoupen sud piva, pronajatý chlaďák a zahradní firemní akcička naplánována, není to moc příjemné zjištění.

No jo, máme, jak by řekl Bohuš Stejskal, REPETE. 

Vidím to, že v pondělí bude mít polovička naší kanceláře hozenou nemocenskou z obligátních důvodů – spaní v dešti ve vlahé trávě dvorku v Žabčicích.

Druhá půlka bude nachrmlaná, takže se příští týden nemocenské prohodí.

Déšť, nedéšť, stejně se těším.

Poslední prázdninový víkend... Poslední z možných termínů těchto venkovních akcí... to se přece musí skousnout.

No nic, máme 11.45, do pěti času dost. třeba se nám to ještě vyčasí:) 

Pamatujete si ještě kampaň Balbínovců před letošními volbami?

Jak se tam zasměšňovali lidovci v čele s "nejčestnějším mužem republiky"?

A jak se mistr Kalousek oháněl různými žalobami?

V potoce utekla nějaká ta voda a ejhle. Máme to tady. 

Pane Kalousku, byl jste mi sympatický svou nejpravicovější povahou ve vaší podivuhodné straně. Ovšem toto... 

To se nastává často, aby lidi měli o práci takový zájem.

Včera přišla velice sympatická slečna, která se zajímala, vyptávala, nestyděla se a hlavně koukala celou dobu pěkně z oka do oka.

Tebe, holka, bereme, už se těším na spolupráci.

Dnes?

Dnes přišel namistrovaný, budoucí Mgr., či JuDr, studentík právnické fakulty, který by si taktéž chtěl nějakou tu korunku přivydělat.

Šári na mě houkla obligátní hlášku "máš ho tu". Mělo mě varovat lehce nedzvednuté obočí a potutelný úsměv ve tváři.

Panáček přišel, "že tu jako má asi mít v deset pohovor a že je jako tady". Ani za sebou nezabouchl dveře.

Posadil se, standartně okukoval naše kancelářské krasavice, chvilku vypisoval povinný dotazníček, zívnul, zavřel tůžku, jako že to je teda dost jednoduchý no a šli jsme hovořit.

Hned první, co zahlásil, mě uzemnilo.

"No jako tohle neni samozřejmě můj první ani poslední pohovor, já tady tak sonduju, co by se mi líbilo, co ne. Takže jen abyste věděl, že se mnou radši nemáte počítat hned takhle z fleku"

Kdybychom byli v Ally McBealové, tak by se trošku zpomalil záběr a mě by efektně spadla čelist až na zem. V seriálu ovšem nejsme, takže jsem se křečovitě usmál a začal vykládat, co jsme zač, jak to tady chodí a další věci nutné k tomu, aby se boreček trošku zorientoval.

"Joo, to je v pohodě, já sem si čet vaše webovky, vim co děláte. Já to jako mám prodávat?"

Kříží se mi v křeči prsty na nohou a odpovídám – "JO!"

"A ty lidi tady, ty tu jsou jako na plnej úvazek?"

"JO!"

"Všichni takhle mladý?"

"Vám to vadí?"

"Právě, že to je v pohodě"

Mezitím sežvýkal svou Orbitku na takové to domácí žvýkání, však víme. Už jsem jen čekal, že mi začne vykat a oslovovat "vole"

"Tak se mně ptejte..."

Řekl mi, že nic nepotřebuje vědět.

"Takže já vám trošku pomůžu... Asi za něco žijete, nakupujete jídlo, platíte jídlo..."

Že prej dostává kapesný od rodičů...

Stručně jsem mu tedy z vlastní iniciativy vysvětlil systém odměňování a milého kolegu vypoklonkoval se slovy, že se mu určitě ozvu. A to mi ještě milostivě nejdřív chtěl dát vědět sám. Prý jak se rozhodl, jestli mu to tady teda vyhovuje, nebo jestli dal přednost jiné nabídce.

Zaměstnavatelé se o něj jistě přetrhnou. Já se ale trhat nehodlám.

Chcete ho?:)

Velký Osama je dle informací z jednoho internetového informačního serveru beznadějně zamilovaný do bývalé pěvecké hvězdy, dnes již převážně je velkoodběratelce kolumbijských či afghánských narkotik – Whitney Houston!

Prý by jí věnoval nějaký palác kdesi v té jejich poušti a pokud by byla opravdu tou vyvolenou (nyní tedy spíše vyhulenou), učinil by ji dokonce jednou ze svých manželek! Ó, jak jsou ty světy jiné.

Já si při téhle příležitosti vzpomínám na své první zážitky s dvořením se opačnému (ano, mám to štěstí a jsem genově vybaven heterosexuálně) pohlaví. Jak jsem Zuzance dal ve školce zatahat za svého kačera (opět v tom nehledejte žádný erotikou nasáhlý příběh z předškolních lavic, opravdu jsem měl ve školce kačera na provázku – bylo to trendy), jak jsem se děvčat všemožně zastával při útocích hrubiánů, se kterými jsme na ně na školkovém dvoře pořádali hony a poté ten JEDEN předem vybraný hrdina jakoby na oko začal dělat ramena a všechny ostatní zahnal. Myslím, že jsme tehdy byli s parťáky pod vlivem aktuálních hitů – filmů s Terencem a Hillem, takže naše zinscenované bitky vypadaly téměř dokonale.

Při těchto činnostech jsem se vždycky hrozně styděl a tak je logické, že jsem postupem času přizval k namlouvacím rituálům jako věrného pomocníka nějaký ten alkohol, který funguje při požití v kolektivu, kde se ta "vaše" vyskytuje, ovšem při požití s přáteli na kuráž a následné návštěvě objektu vaší touhy je jeho účinek zcela devastující.

Teď jsem šťastný. Byl to večírek na koleji, čili se splnila podmínka "požití v kolektivu":)

Ovšem přece jen mi to nedá a občas si zauvažuji co by, kdyby...

Kdybych se třeba zítra probudil jako pravověrný muslim, ráno bych se pomodlil, potom snědl nějaké jáhly, nebo co se tam v těch končinách papá, potom bych se pomodlil, po modlidbě bych se pomodlil a potom bych obvolal svých třináct regulérních žen a dvě rodinné přítelkyně, aby mě kolem půl páté přišly obšťastnit svou přítomností a hromadným sexem přesně v souladu s koránem...

Nebo bych si dal inzerát prostřednictvím všech světových agentur, že sháním jednu Whitney Houston.

Značka – zarostlý fundamentalista s pár makovými políčky. Auto a kulomet mám.

Od chvíle, kdy človíček poprvé spatří světlo světa, pořád je mu cosi nařizováno, něco musí v zájmu svém a v zájmu cizím plnit.

- Mami, já nechci do tý školky -Musíš, Míšo, musíš.

- Pani učitelko, já po tý ovesný kaši budu zvracet... – Musíš to sníst, rodiče ti za to přece zaplatili

- K tomu doktorovi nejdu, stačí přece paralen... – Drž hubu, budeš se pak doma válet dva týdny a pořád budeš nemocnej.

- Dneska se mi moc do tý práce nechce... – Jen jdi, musíš přece vydělávat peníze...

A těch věcí je šílená spousta, bylo by to na dlouho...

Člověk tím jen tak proplouvá, je mu defacto jedno, že sebou nechává naprosto vědomě pořád a dokolečka zametat.

Občas se vzbudím s touhou odlítnout někam pryč, někam, kde by se na mě nevalili denně tuny všemožných příkazů, proseb, tužeb od mých více či méně bližních. Tenhle pocit vydrží tak hodinku a opravdu intenzivně přemýšlím, že bych mohl třeba aspoň dočasně odjet kamsi do země pána prstenů, na Nový Zéland, načerpal bych energii z přírody, žil sám na sebe. Aspoň měsíc...

Nemůžu. Nejdřív si MUSÍM vydělat na letenku.

Ale téměř s jistotou vím, že bych se z přírody strašně rád a ochotně vracel zpátky do civilizace k příkazům...

Lidi jsou divní...

Víkend probíhal ve znamení jednolitého večírku.

V pátek jsme to načali extravagantním večerem s kladivem u Dána, testoval se nový foťák, testovalo se pití všech vůní a barev a vůbec to bylo celé takové podařené.

Magďa měla radost, já jsem měl radost, že má radost. Všichni jsme měli radost, že máme radost a tak jsme tu naši radost pořádně spláchli a poté co se pročistila v ledvinách ji nakonec v té nečistší podobě vyčurali do mušle. Několikrát:)

Hlučný přítel Tukan dojel ze stavby v jakési díře u Jihlavy a jelikož neměl co by, dal oslavenkyni kladivo, které mu zřejmě někde po cestě cvrnklo do nosu. Inu, i já jsem měl z kladiva velikou radost, jelikož se s ním budou krásně naklepávat řízky.

Po několika pivech, zelených, zelených pivech a zelených tvářích (ne, Raul s námi opravdu nepil) jsme zjistili, že už jsou kolem nás pozvedány židle a že se na nás výčepák Dušan tváří zle nemile. Pohrozil, že když se nezvedneme, dá nám příště na pivo přirážku. Tak jsme se zvedli.

Druhý den ráno jsme vedli opravdu intelektuální rozhovor:

"Já jsem brečela viď"

-"Nevim"

"No já jen že mám rozmazaný oči"

-"To já mám taky, ale spíš zevnitř"

"Tak jdem ještě spát, ne"

-"Hmm..."

"KDE JE TO KLADIVO?"

-"Tukan ho zase sbalil s tim, že je to jenom sranda"

"To je debil"

-"Hmm..., snažil jsem se mu ho sebrat, apeloval jsem na jeho slušnost a..."

"Vždyť žádnou nemá"

-"Neboj, kladivo koupíme jiný"

Pak jsme se vzbudili, udělali jsme si vycházku do Žabovřesk. Do hospůdky Na Rosničce na dvě kofoly a kuřecí Lion steak. Přežráni k prasknutí jsme dali vycházku zase trošku jinou částí Žabovřesk. Krásný kout světa, večer jak z pohádky.

Potom Miami Vice. Těšil jsem se na ten film jak malý kluk, protože poslední dílko od Michaela Manna, které jsem registroval-Collateral, mě, i přesto, že tam hraje Tomíno Cruise, fascinovalo. Miami Vice mě fascinovalo také, konečně zase pořádný film, který člověk vydrží bez jediného zívnutí. Nic moc intelektuálština, trošku napínák, trošku erotička, hodně machrování a z toho namíchaný koktejl, na kterém se člověk po prvním pozření stane závislým. DOPORUČUJI.

Včera jsem povedený víkend korunoval jednou pánskou jízdou spojenou s fotbalem a pivem u Dána.

Zařekl jsem se (již podruhé) že na fotbal do Brna již nikdy. lidí bylo sice nečekaně hodně, prvních deset minut se dokonce i hrál fotbal. Potom už jen hodně velká nuda spojená s půlhodinovým čekáním na kelímek nevábné chuti a hádky s domorodci, kteří nedokáží pochopit, že se na ten fotbal může člověk jít podívat i jen tak, bez toho, aniž by někomu fandil.

Po zápase to jdeme spláchnout do Dána a kolem půlnoci přicházím domů a usínám za poslechu písničky, jejíž refrén je asi takhle:

"z tebe to táhne jako ze sudu.fuuuj"

V půl čtvrté se budím, protože mě Magďa skoro shodila z postele, jak se mnou lomcovala.

"Vypni si ten mobil, už to zvoní deset minut"

Přemýšlím, jak tomu mobilu nakázat, že když přijde jedna esemeska, stačilo by bohatě, aby zazvonil jen jednou, jako každý jiný normální mobil a ne že bude zvonit až do té doby, než si tu zprávu člověk doopravdy přečte...

Píše Baníček.

"Trochu jsem se zasekl v Lužánkách, zítra beru půl dna dovolené. Nějak to okecej."

Máme tady páteček, což znamená, že se práci nedává zas až tak moc, jak je obvyklým týdenním standartem a že se člověk těší na večer jako pejsek těšící se na pořádnou procházku spojenous válením se v exkrementech divokých prasat, či zcela ochočených kraviček.

Dneska bude Magdi narozeninový večírek, který si, ač neoslavenec, hodlám pořádně užít.

Dárek jsem předal včera. Dostala foťáček, kterej byl mou odměnou za půlroční vynikající výsledky v práci pro firmu. Naštěstí stačil přijít včas a já byl ušetřen lítání po obchodech spojeného s vybíráním nových bot, či nějakého z produkce textilního průmyslu.  No a dnes nastává čas na to, abychom těch jednadvacet let pořádně zalili.

Baníček nezklamal a svou účast potvrdil ještě před tím, než jsem ji potvrdil já. Půjde spolubydlící Janča z Opavy, která "to taky umí". Přijede přítel Tukan, který, ač má pracovat v Praze, dojede z jakési stavby v Jihlavě. Máme na něj počkat na autobusovém nádraží. Buď přijede v 19.10, nebo o dvacet minut později.

Navrhuji Baníčkovi, že tam půjdeme už v sedm.

"Proč tak brzo, co tam budeme dělat?"

"No dáme si tam jedno na stojáka v nádražce..."

"Seš normální?"

"Proč? Maj tam docela dobrý, občas si tam dám, když čekám na Magďu a náhodou dorazím trochu dřív"

Prý jsem houmles...:) 

Sedim v práci. V rádiu hraje legenda.

Kiss a jejich ploužáček – Beth

je to asi takhle:

Beth, slyším tě plakat.

Ale nemůžu jít domů

Já a mí hoši cvičíme

Ale nějak nám to nejde

Ještě pár chvilek a budu u tebe

Teď to ale nejde – Co můžu dělat?

Atd. 

K tomu si představte epickou hudbu jako vystřiženou z Titanicu...

Na čem se dá taky udělat kariéra, to je fakt neuvěřitelné:)

Vivat Gene Simmons! Který by se tímto dílkem mohl směle zařadit k takovým velikánům, jako vilda hruškovejkoktejl, nebo třeba Bohuš Matuš.

:) 

Jako před každým více či méně významným výročím mně blízké osoby mě opet začíná jímat hrůza, co bych tak a kde bych to tak měl koupit. Jsem totiž v tomto smyslu naprosto bez fantazie.

Už jsem se nad tím zamýšlel a vychází mi to asi takto.

Jako první mě napadlo, že bych mohl být originální a něco vyrobit. Tato myšlenka je ovšem přímo kacířstvím pro člověka, který nedovede pořádně nakrelist ani pravidelné kolečko, či rovnou čáru, takže bohužel.

Standartním dárkem je předmět z prodejny s dárkovým zbožím. Tedy hrnek, květináč, svíčka... Toto jsou předměty, kterými jsou moji blízcí, předpokládám, již znechuceni, jelikož vždycky, když nemám žádný nápad, tak sáhnu po nějaké té keramické záloze. Všichni obdarovaní potom dělají jééé, to jsem fakt nečekal(a) a já mám splněno...

Parfémy, spodní prádlo, oblečení, boty... To bych musel jít vybírat s Magďou, páč nedokážu přesně odhadnout aktuální vkus a zas by nebylo žádný překvapení, takže asi taky nic.

Takže zbývá poslední věc, kterou už mám nějakou dobbu objednanou po internetu a doufám, že to dorazí, jak bylo avizováno, dnes, nejpozději zítra...

Jinak se mi zavaří všechny mozkové závity usilovným vymýšlením, čím oslavenkyni obšťastnit...:)

Je to velice trapné...

Cítím se kvůli tomu, jako podčlověk.

I moje drahá polovička neštrří sarkasmy na adresu mojí osoby jen proto, že jsem si ji dovolil dotáhnout domů.

Konečně jsem měl dost času a taky trochu peněz (rodiče zasponzorovali) a mohl po práci vyrazit koupit televizi. Jenom malou, to se ví, jsem tvor v zásadě nenáročný, ale aspoň něco, co by vytvářelo kulisu v tom bytě prostě muselo mít.

Teď ji mám:)

Po práci jsme s Dušanem, jehož jsem ještě jednou zneužil v můj prospěch, jsme autem jeli do nedalekého nákupního centra, kde vybrat tv nebyl žádný problém. V elektru jsem houknul na jakéhosi cucáka s obrovským jebákem na nose, jestli by mi teda tu mou vybranou mohl někde splašit. -Jasně, pane, jasně pane-. Chlapec s jebákem ji plašil asi tak čtvrt hodinky, než jsem si ji zplašil sám. Ta krabice nebyla ve skladu, byla přímo u regálu.

Zřejmě za odměnu a k mému obrovskému údivu chlabec krabici drapl a donesl ji až k autu, kde ji láskyplně uložil do kufru. Chtěl si povídat. Já ne...

Do toho megasupermarketu jsem se do večera ještě dvakrát vrátil. Poprvé jsem zjistil, že doma vlastně není nic k jídlu a že pokud nechci umřít hlady, měl bych okamžitě vyskočit a odcupitat pro rohlíky. Taky jsem samozřejmě nekoupil šňůru k anténě, bez níž by byla celá bedna nepoužitelná.

Podruhé, když jsem zjistil, že přes veškeré ujišťování je společná anténa na domě naprosto k ničemu a že na ní chytnu možná tak jedničku, jsem se vypravil pro pokojovou anténu se zesilovačem signálu. A?

No běží:)

Utahán a uběhán mezi bytem a obchodem jsem ulehl a usnul ihned při premiéře televizního vysílání v novém bytě... 

Po sedmi měsících se s tebou, ty špíno, loučím. 

Za tu dobu, co jsem s tebou byl, jsem jen bezúčelně mrhal svým drahoceným časem. Bylas mi schopna dát pouze pomíjivé chvilkové zabavení. Nic hlubšího, NIC!

Vytahalas mi z kapes peněz až hanba, od tebe jsem se nikdy ničeho nedočkal. Furt jen brát, to je ti podobný.

Končím s tebou. Najdu si lepší zábavu, třeba začnu víc číst knížky, nebo se budu víc koukat na porno. Obě dvě činnosti budou oproti chvílím stráveným s tebou činnostmi bohulibými.

Prodám tě, ať si tě vezme někdo jiný, já už NIKDY VÍCE!

Playstation má svýho kupce. Kolegyně Lucka ho bere. Za 2800 na ručku.

Už chybí doplatit jen dvě splátky... Dohromady mě kraksna stála 7500 CZK...

Holt, chybami se člověk učí:)

Dostal jsem od Magdi lákavou nabídku, že když tu kraksnu prodám, dostanu volně k užívání a hraní si její výkonnější počítač. 

Toho nelze nevyužít:) 

Tedy ne že by mě někdo přímo mlátil, akorát jsem měl včera dosti hektický den. Přišla totiž toužebně očekávaná výplata, o které mi bylo řečeno, že bude krásná a že se na ní celkem zahojím. Říkal jsem si, že zakoupím nějaký ten nábytek, elektroniku do bytu, zaplatím pohledávky a ještě mi zbyde na bublifuk...

Chyba lávky. Popíšu, jak to bylo, bod po bodu.

7.20 – Míšánek přichází do práce

7.30 – Přihlašuje se do internetového bankovnictví, úžasného toho vynálezu české spořitelny

7.32 – zastavuje se mu srdce

7.33 – srdce naskočilo. Aspoň budu žít

7.35 – má hysterický záchvat a s nevybíravými hláškami spojenými s výhružkami, že se tady na to vysere, opouští kancelář a jde se uklidnit domů.

7.45 – 11.00 – uklidňování probíhá forkou hraní Tony Hawk's Pro Skater. Pomáhá to:)

11.10 – pokouší se obědvat, ovšem z nervozity se mu bez problémů podaří zhltnout dvě vidličky kuřete

11.20 – 12.10 – Pohovor s hlavním šéfem, proč mám na účtu o devět tisíc méně než jsem čekal...

No vloudila se chybička. Holt avízo o velké výplatě bylo nesprávné a já si druhý den po obdržení "výplaty" beru zálohu, abych mohl poplatit nájem a abych mohl konečně koupit tu televizi.

No není každý den posvícení...

Po výkřiku do tmy jsem se rozhodl, že přece jen něco sesmolím. 

Možná to bude vypadat jako sebechvála a ona to taky sebechvála je, ale stejně to oznámím – zhruba před dvěma měsíci jsem se dozvěděl, že mě vzali na dálkové studium managementu na Masarykově univerzitě. Říkal jsem si, když už teda su ten obchodník, celkem mě to baví a nejsem tak úplně bez ambicí do dob budoucích, řekl jsem si, že by bylo rozumné vystudovat si to, k čemu mě docvrnkal prstíček ruky osudu (rozumějte, vyhodili mě z první výšky, tak jsem musel někde pracovat..:))  a vzdělat se tedy nejenom prakticky, ale i teoreticky, tedy občasným docházením do nějakého toho ústavu.

Podal jsem si tedy přihlášku, s flegmatismem mně vlastním jsem spáchal přijímací řízení a oni mě, světe div se, přijali.

Teď jsem se po dlouhé době kouknul na informační systém naší univerzity a našel jsem si rozvrh.

Řízení firmy, psychologie, filozofie... Pěkný

Matika!

To mě taky mohlo napadnout, že na managementu po mně asi budou chtít něco spočítat. Kouknul jsem se do programu předmětu v bláhovém domění, že hodiny matematiky budou spočívat především ve znovuovládnutí malé násobilky, maximálně nacvičování kouzel s kalkulačkou.

OMYL!

Prý "První semestr, podzim 2006, opakování středoškolské matematiky – ***" Těmi třemi hvězdičkami vyznačuji slova, kterým nerozumím a proto je pro mě zbytečné psát je sem. Jenom jeden  příklad – permutace... Ehm... co to je?

Začínám tak trochu pátrat v paměti, lovím odkudsi ze záhybů gymnaziální vzpomínky a s určitostí si uvědomuji to, z čeho jsem měl ještě před chvílí pouze "trochu strach" – já vlastně matiku vůbec neumím!  Vlastně jsem tento předmět na gymplu absolvoval jenom za pomoci vzdělanějších přátel a ještě vzdělanějších knih, schovaných při písemkách pod lavicí.

Hmm...Takže matika, no snad to nějak dáme.

Takže teď se budu snažit, abych aspoň něco prodal, tzn. měl za co žít, abych taky nabral alespoň 5 nových a hlavně šikovných lidí, aby mě postupem času začali živit oni a abych měl tedy možnost prožít si plně koncentrované studium.

Btw. Na náboru intenzivně pracuji. Od slečny, kterou jsem po prvním pohovoru pověřil agitací u svých přátel mi přišel seznam sedmadvaceti lidí, kteří mají zkušenosti, jsou mladí, jsou na volné noze a nějakou tu práci či brigádku potřebují. 

Všechny jsem obeslal.

Ozval se jeden, který má celý den vyplý mobil, bez kterého se zřejmě na pohovoru nedohodneme.

No uvidíme, jestli se ostatní rybičky chytí taky. Chtělo by to aslepoň částečně...:)

Mimochodem:

CO TO JSOU PERMUTACE???:) 

...napíše jistojistě velice vtipné pojednání a celkem nudné víkendu.

Napíše ho poprvý. Error, kontaktujte admina.

Napíše ho podruhý. Sorry, chybka se vloudila, taky ti to, ty naivko, neuložíme.

Napotřetí se článek zcvrkává z reportu dlouhého jak Lovosice na pár řádek.

Už se mi to psát nechce.

Budete ušetřeni:)

Zas až zítra... 

Dneska jsem si uvědomil, že vlastně nejsem vnovém domově on-line a trošku ve mně hrklo. Ono když si člověk na něco navykne, tak se toho těžko zbavuje...

Takže jsem dnes v pauzičkách mezi usilovným robotováním vyhledal všechny možnosti a asi zvítězilo připojení přes kabelovku – dám si karneval 1M, to by mělo stačit.

Tedy...

Nejdřív jsem chtěl objednat službu jinou, říkám si, není to tak golbální značka, tak by jim to mohlo trvat rychleji, ale poté, co mi pán oznámil, že nejdřív musim třikrát vytisknout smlouvu, jeden papír PROSTĚ MUSÍ být natisknutej oboustranně, že to mám osobně doručit kamsi na Cejl (kdo to tam zná, ví, že je tuto oblast neradno navštěvovat bez bodyguarda) a že se mi milostivě cca za dva týdny ozvou a nainstalujou připojení.

Na*rat!

Zkusil jsem Karneval. User – friendly vyřešená on-line objednávka, potvrzení mailem ihned, telefonista se ozval před chvilkou a vyřešeno to bude v příštím týdnu.

Takže budu mít čtyřikrát rychlejší intenet než dosud a jenom kilčo dražší. Torrenty třeste se:)

Ať žije globalizace!

Taky jsem měl dneska v plánu přestěhovat zbytek věcí, jak např. mikrovlnku, brusle, knihy... Dušanovi jsem dal na benál, auto je přichystáno u práce, řidič taky...

Ale víte co? My ten konec týdne radši půjdem zapít. Zítra je taky den:) 

Konečně trochu odpočinku!

Tedy... Včera jsme to s Baníčkem trochu s tím oslavováním přehnali, takže jsem premiérovou noc po přestěhování strávil nikoliv v novém bytě, ale u kolegy na Vinohradech. Šel jsem spát asi kolem druhé ranní a vstával přesně v šest, abych stihl schůzku s opravářem, který ještě udělal finální úpravu na záchodě.

Potom už jen něco pokoupit, zajít do práce pro plyšového hýkacího oslíka, kterého jsem včera v jakémsi uhranutí koupil v jednu v noci na benzinové pumpě a nechal ho u Baníčka...

Jdu vypnout, svalit se a spát až do zítřejšího rána

Zdarec...:) 

Sedím v práci, piju druhou kávu a kouřím třetí spartu a řekl jsem si, že tady trošku rozvinu ten včerejšek, co že jsem to všechno prováděl.

Předně jsem si musel vzít dovolenou... Říkal jsem si, že když už něco, tak se alespoň trošku prospím, jenže chyba lávky. Vstával jsem o půl sedmé, ráno posnídal půl litru vody se sirupem a šel na věc. Kolem půl deváté jsem dorazil do domu, dal dýchánek s panem Vyšinkou, konečně jsme smlouvu podepsali, dohodli jsme se, že mu kdy mu dám penízky, jak se zařizuje SIPO, jaký jsou možnosti připojení na internet a podobné ptákoviny a hned potom jsme si dali okružní výlet po brněnských bazarech.

Celkem jsem se divil, jaké se v těch zašpiněných, nijak zvlášť označených budovách skrývají věci. Nábytek celkem kvalitní, všude sice "každej pes, jiná ves", ale to mi bylo v dané situaci celkem jedno. Dá to sice práci, ale dají se vyštrachat věci výborně vypadající a za výbornou cenu. Po obchůzce jsem tedy zvolil nízko položené dvojlůžko s lamelovým roštem a takřka netknutou matrací za 1800, tedy za hubičku a k tomu nějakej jednoduchej stolík se židlí, to pro začátek musí stačit. Dohodli jsme se, že dáme sraz v pět před domem, vezmeme transita a jedeme stěhovat.

To bylo cca poledne. Takže měl milý mykee ještě spoustu času, aby si zašel na poštu zařidit to SIPO.

Napochodoval jsem tam, s úsměvem na tváři (jak je mým zvykem) obeznámil tlustou starou pošťačku za přepážkou, že si SIPO zařizuju poprvé a že bych potřeboval poradit, jak to mám vlastně udělat. Odměnou za mojí skutečně drzou otázku byl kyselý úšklebek, ze kterého bylo jasně čitelné "vyliž si" a vražení cáru papírů s nějakými kolonkami do ruky. Vyplňuj, chlapče, vyplňuj.

Mimochodem, kolonky.

To je pro mě vyložené utrpení, už kolikrát jsem byl na úřadech terčem nevybíravých poznámek typu "Ale vždyť tady máte jenom vyplnit jméno, co na tom jde splést?" a podobně. Takže si dovedete představit, jak mě vyplňování cáru papíru v kombinaci s tlustou paní, která ještě nevábně voněla, vyšťavilo.

No napotřetí se zadařilo, dokonce jsem přihlásil i televizu a rádio, takže jsem si v danou chvíli připadal, jak největší poctivec na světě.

Mezitím volal pan pronajímatel, že má pro mě úkol, abych šel přeměřit vybranou postel, jestli se nám vejde do auta. Takže výlet přes celé město zpět do bazaru a zjistil jsem potěšující věc. Ano, vejde se.

Chvilka volna – v restauraci naproti domu objednávám jedno pivko a hranolky, které do sebe hážu v rytmu čardáše a sotva dožvýkám poslední sousto, ozvaly se spolubydlící dámy, že jedou s nábytkem a ať je jdu navigovat. To se mi povedlo na první pokus a konečně jsem měl chviličku volnou.

Takže o chvilce volna frčím do Modřic, vyzvedávám první várku materiálu, který je potřeba přestěhovat a jako vánoční stromeček vyrážím zpátky do Krpole.

Pomalu se blíží pátá hodina, takže vyrážím na místo srazu s panem stěhovatelem a v pět vyrážíme neuvěřitelně rozbitým transitem (například zapne-li se blinkr, nejde potom už vypnout a jezdíte tedy po Brně se zapnutou signalizací "doprava") do bazaru. Tam je vše prakticky bez problémů až na to, že odcházíme krapet po zavíračce a že máme transita zavřeného na dva západy v jakémsi dvorním traktu a dá hodně práce, než ho osvobodíme, abychom do něj konečně mohli naprat věci a zamířit směr Krpole.

Transit je sice trošku menší, než jsme předpokládali, ale silou vůle tam postel stůl i židli natlačíme.

No a nadchází zlatý hřeb večera, kdy jsme totálně zničení tahali padesátikilovou postel pěšky do osmého patra, to samé jsme posléze absolvovali se stolíkem. Lednička, která byla k mání přímo v domě, se naštěstí vešla do výtahu. Kdyby se nevešla, tak bych zřejmě dnes nic nepsal, jelikož by se místo psaní a bydlení plánoval můj pohřeb...

No a dneska pokračujeme. Už ráno jsem si do práce vzal další várku věcí, které po šichtě na byt hodím, následně sjedu pro ještě jednu várku do Modřic a už jen počkám v bytě, až večer přijede Magďa s Pavlem, kteří nejtěžší a nejobjemnější věci dotáhnou vozem...

A zítra? Zítra mám dovolenou!:)

Skočím jenom do tesca pro barpult do kuchyně a budu si užívat a nasávat nové prostředí, eventuelně nasávat někde v přilehlém okolí. to podle chuti:)

No, vážení, stěhovat je možná opravdu horší než vyhořet.

Proto budu dneska jen velmi stručný, předešlu, že jsem celý den lítal po městě, vyřizoval SIPO, obcházel bazary, stěhoval a úplně nakonec, po celodenní dvanáctihodinovce bez jídla, jenom s minerálkou proloženou krabičkou cigaret, jsme si dali dobrodruství s taháním postýlky – letiště, do osmého patra.

A to pro dnešek musí stačit jelikož jsem (slušněji mluvící prominou) úplně V PRDELI a jdu spát, jelikož zítra zase v šest do práce a po práci hádejte co? Ano stěhovat!

Zítra se snad v práci rozepíšu trošku více a vyložím, jak to vlastně dneska celý bylo...:)

...a pak ústy soukat provaz po provazu uchem dovnitř.

To máte tak. Člověk si něco vsugeruje a říká si, že to přece nemůže být jinak a ono ho to potom praští jednou dobře mířenou dělovkou přímo do obličeje.

O co jde? No o co jiného, než náš nový byt.

Už možná ten nechutný vytrvalý déšť předznamenával nějakou špatnou událost a taky jsem na toto téma nezapomněl s panem Vyšinkou po příchodu do bytu k podepsání smlouvy zavtipkovat. Oba jsme se zasmáli a milý pán pronajímatel neotálel a dal mi ji přímo mezi oči.

"Ták pane Mládek, doufám že je vám vše jasné, že jste si vše pročetli, se vším souhlasíte..."

"Jojo, mám tam pár věcí k diskusi, ale jinak samozřejmě všemu rozumím"

"A mohu se vás zeptat, jestli s sebou máte nějaké penízky?"

"No asi tak 150 korun. Jo vlastně jen stovku, ještě si chci koupit cigarety. Hahaha"

"Noooo, já se moc omlouvám, zapomněl jsem zmínit...Budu od vás potřebovat doplatek nájemného počítaný ode dneška do konce měsíce. Dělá to osm tisíc korun. Patnáctého normálně dostanete složenku a už standartně zaplatíte nájem na příští měsíc..."

Klesá mi čelist, suše polykám a vydávám ze sebe pouze: "Ale to ste mi, pane, předtím neřekl"

"Já vám, je to chyba, ale k podepsání smlouvy od vás tu částku budu potřebovat. Víte, jste první zájemci o byt, ale za vámi jich ještě pár čeká..."

V hlavě mi šrotuje, kdo by mi asi, kurňa, teď před výplatou, mohl půjčit osm tisíc a docházím k tomu, že opravdu NIKDO. Chce se mi pánovi před obličejem ostentativně roztrhat, otočit se na podpadku a odkráčet do pryč.

Jdeme si na chvilku sednout do kanclu a dohadujeme se dál a já najednou nabývám dojem, že by nás tam pan Vyšinka asi chtěl, pobavili jsme se o dovozu nábytku, jak zařídit SIPO, předávku sklepa, opravili překlepy na smlouvě, no a dali jsme si jeden den, abych vymyslel, co s tím. Na cestu domů dostávám darem deštník. Sice trochu pochroumaný, ale aspoň něco.

Volám Magdě. "Ale oni sem už zítra spolubydlící JEDOU a budou stěhovat nějaký krámy!!!"

Zavěšuji a myslím na sebevraždu, nebo odcestování kamsi k protinožcům.

Napadají mě rodiče, ale ani tam si nejsem stopprocentně jist, že by někde pobrali plonkovních osm tisíc.

No a pak mě to trkne. Minulý týden mi přišel dopis, že mi přece TA debetní karta od nejmenované banky přijde do týdne! Že by záchrana? Jestli bude karta ve schránce, tak určitě.

Takže otvírám a .... JE TAM:)

Aktivuji, ihned přeposílám hotovost na svůj běžný účet, volám pronajímateli, že to mám a že mu to pošlu ve středu a že se sejdem zítra ve čtyři a podepíšeme to. Volám Milušce, ať zítra nejezdí, že ještě není byt předán a že by bylo dobrý nastěhovat v klidu o víkendu.

Volám Višinkovi, že ve čtyři to neplatí, že si vezmu dovolenou a sejdeme se o půl deváté, jelikož spolubydlící jindy než zítra dopoledne přijet nemůže.

OK. Dohodnuto:)

No a teď už máme nakousanou druhou čokoládu, sežral jsem už i tatranku a mám udělaný popcorn do mikrovlnky. Musim si nějakou formou ty nervy dostat do těla zpět.

jedna smlouva a jedna smazaná historie

Kromě sobotního vaření jsem nedělal vůbec NIC. Řekl bych tomu PPV – příjemně prázdný víkend.

Alespoň co se týče mé aktivity, jinak se samozřejmě něco dělo.

Baník prohrál zase dva nula. Mně to teda žíly netrhá, ale můj ICQ massenger se zabarvil do růžova, jakmile Baníček začal láteřit, že "v Ostravě by, kurva měli hrát Ostravaci a to sou cypi a já už na ně je*u" a kdesi cosi. Na Bohemku do Ďolíčku přišlo zase víc lidí než na celej prvoligovej Baník v Liberci.

Magďa – "Ty jsi zase byl na těch sprostejch stránkách?" No jooo, byl. To si člověk tak zabrowsí, nesmaže historii a protějšek se to dozví. Člověk si zabrowsí podruhý, historii smaže a hnedle je terčem podezření, že tu historii maže zcela záměrně.OK, byl bych špatnej agent CIA. Zase jeden rozplynutej dětskej sen:)

Schumi to projel.

Čeští vodáci jsou dobří.

Nicol to po týdnu zase projela s tou Belgičankou. Belgie je vřed Evropy

Bursík říká – "Klaus je debil"

Klaus říká – "Bursík je debil"

Všichni jsou ovšem Gogo.

Koukám do schránky a s mírným úsměvem na rtech vytahuji velkou obálku. Vím, co je obsahem. Přišla SMLOUVA! Podepsaná všemi ručiteli! Nikdo nic nespletl, ani pošta ani rodičové, ani notáři potvrzující tímto podpisy zůčastněných. Zní to neškodně, ale s Magďou máme oba radost – příští týden stěhujeme, nakupujeme, vláčíme, taháme, vztekáme se a zabydlujeme. A o víkendu to chci mít hotový, strávit ho celej u Dána (btw. teď se vzdálenost mezi naším bydlištěm a touto "firemní" hospodou zcrvkl z 15ti kilometrů na 800 metrů...) a kolaudovat, co hrdlo ráčí.

Ze schránky vytahuji také letáky a kroužkuji, co všechno budeme potřebovat. Dělá to:

1x bar se židlemi do kuchyně, 1x televizor v akci, 1x sada talířů. 1x sada hrnců, 1x sada příborů. Lednice a pračka prej budou. No uvidíme.

Volá táta. Prej že se vrátili ze Slovenska v pořádku a že mě mají ode všech pozdravovat. Děkuji, to potěší. (Kór, když mi někteří nejsou schopni odpovídat na maily, ale to je věc druhá...) :)

Že prej koupili na SK nějaký polštáře v Tescu za dvesto děvadesiať devať. A že v českým Tescu jsou za dvasta pade a že prej jestli na ně nechci poslat peníze. Koukám na net, poštáře jsou tam a peníze na ně se určitě hodí. Děkuji to potěší.

Přemýšlím, proč jako nad první věcí, kterou chci do bytu přemýšlím o televizi, když nemáme ani svoje polštáře a shledávám se postelovým barbarem a televizním magorem.

Táta jen tak mimochodem dodává: "Jooo a když jsem dědovi pomáhal něco řezat flexou, tak mi spadl kus nějakýho železa do oka."

"A to jsi jako řídil 55 kiláků?"

"No a teď jsem se vrátil z polikliniky. Už je to pryč."

"A vidíš?"

"Jo. A dej mi vědět, jestli chceš ty polštáře. Čau."

Takže oko je snad v pořádku a polštáře budou určitě. Teď by to ještě chtělo, aby pan Višinka měl zapnutý telefon, abych se s nim mohl domluvit na zítřejším předání bytu...

Ale co, už to dneska nechám být, mám padla, jdu číst. S panem pronajímatelem se dohodneme zítra.

Včerejšek mi přinesl dva nové objevy, jak si ukrátit volný čas.

První objev je vlastně spíše staronový, jelikož si pamatuji, že jsem si ho dost dával ve chvílích volna na koleji. Jmenuje se to Icy Tower, je to hra neuvěřitelně jednoduchá, zvládne ji každý člověk, který ja alespoň částečně střízlivý a který vlastní počítač o konfiguraci 200MHz a více. Čili předpokládám každý z vás.

Pro ty, kteří neví o čem je řeč. Je to hra, ve které nejde o nic jiného, než skákání nahoru po plošinkách dál a dál. Za skákání a kombinace skoků jste samozřejmě  bodováni, tvoříte si rekordy, překonáváte sami sebe a zuříte nad každým pádem. Je to primitivní, ale garantuju vám, že se od toho neodtrhnete. Hříčku si stahujte ZDE . Najdete zde nejenom hru, ale i různé modifikace.

Další věcí, která mě uhranula je, světe div se, spořič obrazovky. Tedy alespoň mi to takto poslala kamarádka, která už druhým rokem přebývá na Novém Zélandu a občas takovouhle vypečenost pošle.

Popsala mi to jako nejpopulárnější spořič v obrazovky v USA a připsala, že se na to člověk vydrží dívat hodiny.

Nebudu už k tomu nic dodávat, jenom že tu podívanou najdete na adrese https://email.seznam.cz/redir?http://www.planetdan.net/pics/misc/georgie.htm 

Tak co, jak se vám líbí?:)

Deli teda určitě ne. Deli nenávidím.

Sedim před nouťasem a dumám, co bych... Ukončil jsem svůj poměr s Playstationem, alespoň na nějakou dobu, protože jsem zjistil, že ten fotbálek už mě nebere, když i ty nejlepší virtuální soupeře porážím rozdíly šesti a více-gólovými, takže by to chtělo něco vymyslet, protože mě přepadla víkendová nuda. Těch možností by bylo hodně, jenže:

Červený trpaslík? Ani náhodou, jelikož už delší dobu zjišťuji, že ani skryté vtipy už nejsou skryté a jelikož jsem ho předevčírem opět celého dojel (pokolikáté už?) do konce, jistě mi bude poskytovat uspokojení, jaké by mi poskytovala nějaká zdařilá venezuelská soap opera, takže opakuji:Ne!

Cimrman? Jestli se nepletu a Afrika je opravdu poslední hra, kterou mistři vyprodukovali, potom taky nepřichází v úvahu. Už jsem je sice neslyšel delší dobu, ale nevím, jestli zrovna tenhle druh humoru je dneska ten cup of tea...

Hudba? Možná, možná, ale nevím co a nenapadá mě, co bych si tak mohl sehnat nového. Nevím, jestli mám náladu na melancholii, nebo nějakej nářez, takže to necháme asi taky být.

Jídlo? Jelikož se mi ty brambory povedly (ano, sebechvála sice smrdí, ale ty brambory náhodou ne a navíc ještě báječně chutnají), jsem kapánek přežrán a nafouknut, takže se v tomto směru budu radši řídit zásadou "všeho moc škodí". Brambůrky tedy budou odpočívat do doby, než mi začne noční žravá, tedy tipuju tak do jedné hodiny ranní...:)

Knížka? Svým způsobem jsem udělal chybu, že jsem si včera zkusil rozečíst Anděly a démony od Jamese Browna jelikož mám tajemno rád, kniha se mi pochopitelně zalíbila a teď mám zase výčitky, protože PŘECE NEJDŘÍV MUSIM DOČÍST TOHO IRVINGA. V konečným důsledku to nakonec dopadne tak, že než se rozhodnu, co si přečtu, zapomenu u obou knížek, kde jsem přestal. No možná přece jen odložím Browna a Irvinga dočtu. Anebo naopak? ....Anebo... Neeee!

Sport? Venku ne, prší. Vevnitř taky ne, to ani nevim co. Snad šachy, ale Magďa mě v tomto smyslu odmítá.

Že by tedy nakonec Futurama? Sice by to byl podobný případ jako u Červenýho trpaslíka, ale jelikož jsem poslední dobou tento Simpsons-based scifi – potrhlý skvost trochu opomíjel, je možný, že jsem pár dílů zapomněl. Chce to jen vybírat.

Jelikož jsem osobnost rozpolcená, možná to skončí tak, že zase ztvrdnu neutrálně u televize.

Ostatně první díl Mužů v černém s pro mě logicky krásnou hláškou "Majký, odlož tu hlavu a všechny ruce a ploutve vzhůru" před cca hodinkou skončil na Markýze a druhý se zase na večer na nějaké české stanici. Aspoň myslím.

Každopádně přijímám podněty od vás, podnětnějších:)

Vzbudil jsem se, v bytě celkem kosa a v žaludku šimrání. Ano, chtělo by to něco pojíst...

Takže místo toho, abych se krásně válel, četl, nebo dělal cokoliv příjemnějšího, vyrážím na nákup. V těchto chvílích v duchu naříkám, že nemám auto, kterým bych se všude pohodlně dostal..

Budou nějaký zapečený brambory, takže s tim souvisí samozřejmě tahání pytle brambor z obchodu domů, škrábání a podobné bohulibé činnosti.

No nic, vyrážim, jede mi busík a jíst se musí, že?

Znáte taky ty chvíle, kdy by se člověk jenom zabalil do nějaké houně a takto zabalen usedl do křesla, nejlépe houpacího, popíjel kávu, čaj či whisku – dle chuti a kouřil k tomu nějajkej dobrej doutníček...

Přesně to mám teď. Snad poslední víkend v Modřicích... Venku prší, já mám kupodivu celkem dobrou náladu. Už to ten svět potřeboval, říkám si a klepu řádky do počítače po očku pozorujíc shoulenou spící Magďu. Sluší jí to, když spí...

V bytě jsme ráno zapomněli zavřít okna, takže je tu na toto léto nezvyklá zima, ale topit nebudu, nejsem blázen. Takový chladný byt má spoustu výhod, jednou z největších je příjemné spaní...

Pomalu a jistě začínám řešit, jestli si půjdu dát semifinále Ligy mistrů (můj Arsenal hraje s Barcelonou) na playstationu, nebo si sednu k rozečtenému románu Rok vdovou od Johna Irvinga a docházím k tomu, že bude muset nastat nějaký kompromis. Nejdřív fotbal, pak zprávy, potom knížka. Ta totiž spotřebuje času nejvíc a velice těžko se od ní odchází. Ostatně kdo Irvinga čte, ví, o čem mluvím.

Ještě před tím ovšem posezení na oné místnosti s dnešními Lidovkami. Chystám se je přečíst celé... Ne že bych měl nějaké problémy se střevy, hemeroidy, nebo něčím horším, jen si uvědomuji, že jsem si na tom hajzlíku nečetl už hrozně dlouho a přitom je to tak příjemné.

Takže vypínám, čtenáři, vypínám... Dejte si to taky, je to, jak říká kamarád Tukan, LIBOVEC...:)

Včera se mi na pohovory dostavili dva fungl noví brigádníci, celkem solidně jsme si pokecali, vypadali velice rozumně. Už to taky někoho, kdo by intelektem převyšoval alespoň primáty, chtělo. Dokonce jsem nabyl pocitu, že by tedy brigádnické oddělení nemuselo být od věci a předběžně se to jeví jako dobrý tah, který by firmě mohl prospět...

Takže jsem byl vesele a příjemně rozpoložen a chtělo to tuto náladu nějak zužitkovat. dohodli jsme se tedy s Baníčkem, že nezužitkujeme jenom náladu, ale také ty Bráníky, které jsem poctivě vyhrál a po posledním pohovoru s uchazečem jsme se vybrali směr Vinohrady do kolegova nového skvotu. V deštíků, který v nedalekém Mariánském údolí vyhnal z tábora 1000 pionýrů, jsme se dopotácely s přepravkama do bytu, kde mě čekalo nepříjemné uvítání v podobě otřesného pohledu na holou prdel Baníčkova kulturistického spolubydlícího Chlupa, řečenéhop Guma. Uskutečnil jsem rychlou prohlídku (ne tedy Chlupovy řitě, ale bytu), hnedle jsem si uvědomil, že vlastně na jednom 12ti metrovém pokojíku (kuchyně) prohlížet není co, akorát dvě matrace, jeden stůl a to je tak všechno...No ještěže mají chlapci ledničku.

Narvali jsme tedy Brániky do chládku a šli jsme se navečeřet do nedalekého Probe centra (koupili si u nás kampaň, tak jsme si říkali, že by bylo slušností jít právě tam:)). Jednu vyčpělou Plzínku jsem cucal během té třičtvrtěhodinky, kdy nám s láskou připravovali jednu topinku s lečem a jedny bramboráčky. Pro zajímavost, gramáž byla u obou pochutin stejná, cen šedesát pět korun českých, ovšem když jsme dostali své talířky na stůl, na mě se smály dva vcelku velké chleby pokydané směsí a sýrem, ale Baníček dostal krásné tři bramboráčky vytažené z mrazáku a narychlo ufritované, každý o průměru cca deset centimetrů.

Po nadávkách, že už v Probe nikdy jíst nebudem, po protažených ksichtech sympatické vrchní (platili jsme stravenkami:)) jsme zamířili na byt a...

Vypili jsme ty pivka. Pomohla nám s tím, sice pozdě nicméně přece příchozí Evička.

Večírek byl povedený. S Baníčkem a Efkou jsme popili, Chlup nepil, poněvadž se místo toho ládoval nějakými antibiotiky...Ráno vstávačka do práce a ukončení večírku na bázi deja vu.

Proškrábnu oko, jdu do koupelny, tam doširoka rozevřené dveře a směje se na mě další holá prdel.Tentokrát Baníčkova

Hmm...To je krásný zjištění takhle po ránu, když člověk jde spát o půl třetí...

P.S. To byl dlouhej příspěvek, co?:) 

Tak jsem se dozvěděl, že kolega Radim, který se nám tak krásně uvedl na bečce v Žabčicích a který si poté vysloužil trefnou přezdívku "Světla a baráky" kvůli tomu, že toto byla jeho odpověď na otázku, že když už se teda v jednu v noci ztratil, ať aspoň popíše co vidí, má s velko pravděpodobností příušnice.

Takže teď řešíme, jestli se příušnice dají dostat vícekrát za život. 

Už jsem volal mamince, která je aktuálně na Slovensku (takže platila solidní peníze za hovor s nezdárným synkem:o)) a ta mi řekla, že už jsem je prý měl, že je prý měla i ségra a že prý repete není možný...

Evička tady zase vykřikuje, že prej to není pravda, že to můžeme dostat klidně i víckrát.

Baníček našel na internetu diskuzi o příušnicích:

Pacient: "Dočetl jsem se, že dospívající muže můžou ohrozit příušnice na jejich potenci. Příušnice zrovna mám, znamená to tedy, že je tu pravděpodobnost, že se stanu impotentem?"

Doktorka: "Ano, je tu určitá šance, že budete impotentní"

Pacient: "No já to spíš myslím tak, jestli budu impotent ve smyslu, že nebudu moct mít děti, nebo ve smyslu, že se mi nepostaví..."

Doktorka dále uvádí cosi se čtyřdenním velice bolestivým napuchnutím varlete a následným splasknutím do velikosti menší než původní a dál se mi to už ani nechce poslouchat...

Jinak zatím je to celkem v pořádku, boule za ušima nemám (teda mám, ale ty jsou určitě z kuřecího řízku, kterej jsem si dal k obědu), není mi blbě, nezvracím, nemám teplotu a NEBOLÍ MĚ KULE!:)

No jo, ale znáte to, pochybnosti tu jsou...

TAK MŮŽU TO MÍT VÍCKRÁT NEBO NE???:) 

Mým nejoblíbenějším komplexním umělcem je Karel Gott.

Tento renesanční člověk má talent vskutku od boha. Je to jak vynikající hudebník tak výborný malíř, jehož dílu se rovnají snad jen výtvarné počiny Františka Ringo Čecha, mixu dacana (socana) s volnomyšlenkářským umělcem.

Takže dnes tedy něco o Kájovi.

Jak jsem zde už uváděl, podnikl jsem o víkendu dobrodružnou cestu do Ústí nad Labem a celý týden před výletem se nesl především duchu zpráv o úžasných prostorách jisté Vily v jistých Jevanech, která se zove Gottland. Reportáže o nadšených fandech chystajících se do Gottlandu snad z celého světa neberou konce. Ani se nevidivím. Karel je totiž už dlouhou dobu, a v posledních cca padesáti letech  obzvláště, největší hvězda šoubyznysu na celé zeměkouli, svou září, a to je hodně troufalé, převyšující i Chucka Norrise. 

Muzeum tedy vzkvétá a cestovní kanceláře, obecní úřady, katastrální úřady, nemocnice a domovy důchodců podnikají hromadné zájezdy do tohoto osmého divu světa.

I naše rodina dostala tuto báječnou příležitost, shlédnout na vlastní oči například takové skvosty, jakým bezesporu amatérský filmový záznam z období kolem roku '70, kdy byl Mistr přistižen áruživým filmařem v pražské tramvaji číslo 2, kterak si na sedátku nenápadně tře úd nikoliv liščím ohonem, ale svojí vlastní mistrovskou rukou.

Pozvánka byla vskutku zajímavá – za pouhých 99 korun se podíváte do muzea, každý dostane oběd, proběhne krátká reklamní akce a k tomu OPRAVDU KAŽDÝ – mobilní telefon*. Letáček tedy procházím pečlivě, protože se mi to zdá celkem neuvěřitelné a po půl hodince pátrání nacházím na šedivém podkladu šedivým písmem standartní velikosti 2 – *při objednání paušálu bla bla v minimálůním plnění 490 korun měsíčně dostanete zdarma Nokiu 3110, či cosi, moc se v tom nevyznám. 

No takže zkrátka úplně normální paušál od Eurotelu.

To si tak člověk říká, že takovéhle akcičky dělaj snad už jen "drotári" od Zepteru ve spojení s další megastar Hankou Zagorovou a ono ejhle, Mistrovo muzeum hnedle od počátku slouží ke "krátkým reklamním akcím"

Takže zajeďte. Nebudete litovat:)

Není to pravda, přátelé!

Už od prvního srpna pracuji jen se ze mě kouří a nese to své ovoce.

1)Dnes se mi konečně povedl kšeft a to za dvanáct děvět bez DPH. Je to sice průměr, ale aspoň něco. První vlašťovka v měsíci.

2)Zítra jdu pohovořit se dvěma novými potenciálními brigádníky. Životopisy vypadají slibně, tak uvidíme:)

Ale stejně byl nejlepší ten hodinovej oběd se Segedínem, Plzínkou a dvěma startkami v hlavní roli.

Teď to vidím na kávičku, nějakýho ledňáka a tradá domů:)

Ale opravdu pracuju!

Těchto pár vět sice smolím už asi dvacet minut (neměl jsem si dávat to pivko, jsem nějakej víc pomalejší než obvykle) a zjišťuji, že mi to tak vyhovuje, protože je to velice nenápadná forma flákání:)

No dobře, jdu si pro to kafe a jdu zas něco dělat... 

Tedy ne přesně do onoho městačka, jenom o asi dva kilometříky dál do Olympijského multikina.

Už to chtělo nějakou tu kulturu a i když smrdíme s Magďou oba korunou, řekl jsem si že ty peníze dám, jelikož pořádný horor jsem viděl naposledy někdy v loňském říjnu, kdy jsme skoukli film jménem Grudge a po uplynutí titulek jsem se zařekl, že už nikdy na žádný horor nejdu, protože to nějak moc prožívám a ono válet se uprostřed tmavé noci na posteli a přemýšlet "jestli se teda půjdu vyčurat, nebo ne", to taky zrovna není ono. Potom jsem si sice dal ještě Saw a druhý díl téhož, ale co do děsuplnosti nebyl ani jeden ani zpola tak zpracován právě jako Grudge.

Máme to vymyšlený dobře. Film začíná něco málo před osmou hodinou, končí po desáté a myslím, že se domů nedostaneme jinak než pěšky. Opět tedy budu parafrázovat oblíbený film a říkám, že jsem "vstřícně předposranej"

Jenom doufám, že si zase nenecháme vnutit nějaký nesmyslný obilý v krabici za jedno sto a že k tomu nebudeme chlemtat kolu z kýble, za jedno sto taktéž. I když...Oni se tam ty hostesky tak krásně smějou... To je těžký odolat:)

Takže vzhůru za kulturou!

Náročnější z vás jistě prominou, že americké komerci říkám kultura, ale já jsem holt takový. Kulturní barbar:)

Ti z Vás, kteří sem občas zajdou, možná zaregistrovali článek o jednom povedeném dýchánku u Dána. Pro připomenutí, ve čtvrtek jsem se vsadil s Baníčkem, že jestliže přijde do práce v minisukýnce, stráví v ní celý den, nechá si od třetí účastnice slovní úmluvy, Verčou, pinzetou prohrábnout to, co skrývá v trenažérech, pojede domů šťastný, v minisukni a o basu piv těžší.

Dnes jsem přikvačil do práce jako vždy v 7.20 a koukám, Baníček už je přítomen a hrdě se přede mnou promenáduje v květované mini. Říkám si, je to borec, kastlik si zaslouží. Já bych to teda kvůli jedný base nedal. Když si představím, jak ho v šalině sledují vilné důchodkyně, je mi do smíchu a usedám na svou propocenou sesli s čerstvým nábojem do nadcházejícího dne.

Pomalu zařínáme domlouvat, jak že proběhne druhá část úkolu, tedy osahávačka. Já navrhuji veřejnou potupu, tedy představení před nastoupeným týmem, druhá strana je samozřejmě proti a navrhuje soukromničení ve trojce. Toto je pro mě samozřejmě neakceptovatelné, jelikož si naštěstí pamatuji, jak jsme se vlastně dohadovali v tý hospodě...

"Přede všema, vole, néééé, ať si užijou"

Takže po obědě a po krátké pracovní porádce se jde na to.

Baníček stahuje trenky, Verča přichází, očividně jí to nedělá potěšení, ale hmatá, nachází a svírá. Radmilka se chopila záznamu a vše natáčí svým nekřesťansky drahým mobilem.

Dokonáno jest, uznávám porážku, koupim Braníky, užijte si to.

Video je opravdu profesionální, začínáme tedy špekulovat, jak to z toho mobilu dostaneme do počítače, abychom měli vzpomínky na celý život. Přitom Baníčka hecujeme a ten začíná velmi rychle rudnout. "Neuvidí to celý Brno, že ne?" No samozřejmě že ne, říkám si alespoň já, koho by tohle taky zajímalo? Ale špekulujeme dál. Minimálně my tři chceme videjko stáhnout a uchovat.

Najednou řevy sprosté tak, jak to umí jenom v Ostravě, Radmilka nazvána nelichotivými gynekologickými termíny, Dušan vypadá, že po tranďákovi skočí a nalíská mu a zároveň vyhrožuje vyhazovem z práce.

Potom si chvíli připadám jak na obecné škole, kdy "hoši, co spolu chodí", spolu na chvíli chodit přestanou... Jsem ujištěn, stejně jako ostatní, že "je mezi námi konec".

Nepláčeme, víme, že zítra to bude v pořádku a u pivka zapomenuto a já si tak přemýšlím, v paměti pátrám a necházím toto:

"Hlavě se, kluci, zase nesázejte..." – Stellinka Zázvorková těsně před tím, než "Ten, co nenávidí Gagarinova bratra" značkuje drápem kodiaka strop na vojenských přehlídkách vytrdlovaného bytu:)

Dneska se k nám chystá přistěhovat Pavel, což je vlastně majitel našeho dosluhujícího bytu, takže se vlastně nestěhuje k nám, ale k sobě. No to je jedno:)

Důležitý spíš je to, že nás čeká v lepším případě týden spolunažívání v jednom, pro dva akorát, pro tři malém bytě.

Doufám, že se tedy sneseme, že si nepolezeme na nervy už dneska večer a že se rozloučíme v dobrém.

Ať už to je za mnoouuuu!!!!

No nic, dávaj Kluky v akci, což je názvem sice odpudivý, nicméně příjemně edukativní kuchařský pořad. Dneska na téma Mexiko, takže se jdu vzdělávat:)

Pěkně jsem si to dneska dal.

Jak už jsem psal níže, víkendek jsem strávil s rodiči v Ústí. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, spíš jsem tam strávil jen sobotu, protože v pátek jsem naprosto zničen ulehl dost brzo a dneska jsme jeli dost brzo do Brna.

Tím "dost brzo" myslím vstávání o půl čtvrté a výjezd o půl páté ráno v zájmu ušetření těch nehorázných sum za cestovné mezi Ústím a Brnem – naši totiž jeli do Čobolska na dovču, tak mi prokázali laskavost a udělali mi zastávku na jihu Moravy. Jindy bych takovouto situaci nazval peklem na zemi, ovšem dnes mi to docela sedlo. Po ránu (nebo spíš v noci?) bylo krásně chladno, v Brně jsem byl kolem půl deváté, jízda příjemná, hájwej číslo jedna se podobala i v Praze Route 66. Myslím tedy osazenstvem dálnice, nikoliv jejím stavem, samozřejmě:)

Na Kříže mám melancholický vzpomínky z mých dětských let, kdy jsem na Slovensku trávil každé prázdniny. Vždycky jsme se tam stavovali na obídkách, večeřích, či snídaních a vždycky nám chutnalo. Hlavně mám zafixovanou česnečku, kterou dělali stabilně snad nejlepší na světě.

Takže celkem logicky jsem se těšil na TU česnečku, taky jsem si ji ihned po dosednutí bez váhání poručil. Porcička mi byla doručena v nějaké minimističce, což byla první věc která mě překvapila, pamatuju se přeci na porce jako vystřižené z jídelníčku Maxim Turbulenc. Usrknu, polívka je nějaká vlažná, ale dá se to přežít. Marně se pokouším najít nějakou stopu po sýru, který byl vždycky běžnou výbavou... No a nakonec mi zaskakuje v krku drobek z hnusného rozmočeného chleba, který má do "smažených chlebových kousků" v jídelníčku sakra daleko. Nicméně dojídám... Usrkávám presso, který určitě nebylo dělaný z první kávové kapsle a říkám si, že:

Buď se to tady mění o dost k horšímu.

Nebo stárnu. Možná ta polívka byla taková vždycky, možná... Už mě asi neuspokojí samotný fakt dobrodružné návštěvy motorestu s pověstí o výskytu "šlapek-uspávaček" daleko od domoviny, už je to pro mě rutinní snídaně.

Jedno se ale změnilo určitě.

Kilo hrušek z kiosku ve vestibulu určitě nikdy nestálo 70 korun:)

Zamáčkl jsem slzu, za chvilku jsem byl doma a spravil si chuť. Včera jsem viděl krásnej recept na TV Paprika a tak jsem si ho zkusil. Je to prachsprostá miliontá varianta na sýrovou omáčku, ale ten kýbl oliv a ta bazalka v tom dělá svý. Moooc dobrý:) Jo Taloši, ti to maj prostě v malíku.

Zdravím z Ústí

Včera se toho přihodilo celkem dost, co by mohlo stát za zaznamenání, ovšem to by člověk musel při sobě nosit pořád nějaký tužtičky s blokama a to v mém případě věčného zapomětlivce nepřichází v úvahu.

Začněme třeba prací.

Zase nás nikterak nemučili, zase jsme šli domů o tři hodinky dříve, ovšem jedna vě za poznámku stojí. Tedy spíše za komentář, jak že to vlastně je s tou českou nezaměstnaností.

Víte, mám dlouhodobější úkol dát dohromady úplně nový obchodní tým, potom se mu samozřejmě věnovat. Jelikož za loňský rok se na placenou inzerci volných míst vydaly dost velké prostředky, řekl jsem si, že na to půjdu trošku jinak a prostě a jednoduše oslovím lidi, kteří sami práci na inzertních serverech poptávají. Rozeslal jsem tedy emaily, pár lidem i volal, celkem mám takto nakontaktováno osm lidí. Je to pořád o tom samém. Chceš pracovat? Dotlač životopis, přijď na pohovor, jestli nebudeš mít IQ houpacího koně, tak tě berem a zkusíme tě něco naučit.

Teď si představte dámičku, která má na netu hozený, že chce pracovat,prakticky kdekoliv, má vystudovanou nějakou střední, praxe žádná. Volám tedy, dozvídám se, že jsem první, kdo se jí skrz ten inzerát ozývá, krátce pohovoříme, říkám si  životopis a loučíme se. Za minutu přijde na mou adresu mail:

"Nemám, zájem. Nováková"

Co byste na to řekli? Já už to snad radši nechám otevřený, protože by tu lítaly hodně ostré výrazy...Mimochodem. Životopisy mi od lidí, kteří shánějí JAKOUKOLIV PRÁCI mi přišli zatím jenom dva.

No nic, vypustil jsem hlavu a hurá na vlak. Udělal jsem si dobře, koupil jednoho cheesburgera, jednoho čokoládovýho shakea, litr koly a půl hodinku, která mi zbývala do odjezdu jsem strávil v klimatizovaném prostředí u strejdy Donalda s magazínem lidovek na stole.

Stoupl jsem si na perón, lidí opět jako smetí (a to jsem si říkal, že když odjelo studenstvo na prázdniny, že budu jezdit prakticky sám. Chyba lávky, lidí bylo O DOST VÍC). Jako nádražácký synáček mám nástupiště dost v paži a nedělá mi tedy problémy stoupnout si tam, kde předpokládám, že zastaví dvířka (v 90% procentech se mi to povede a jdu na řadu jako první:)) Vlak zastavuje, ačkoliv je vedro o hodnotě asi 36 stupňů, s úlekem pozoruji staršího pána, kterak nasazuje sprinty a gazelími skoky dobíhá přímo do prostoru, kde stojím já a dalších 50 lidí. Pán jen tak tak dobržďuje (rozumějte odhazuje mě svým pozadím asi jen o pět metrů dál a já děkuji bohu, že dobře balancuji a nepadám pod vlak) a samozřejmě nastupuje do vlaku jako první.

Já se tedy poslušně řadím na konec fronty a ve vlaku urvávám jedno volné místo.

A hádejte kde?

Ano, po oku našeho hrdiny z přechozích řádků.

Pán smrdí, vypadá na infarkt a dle neumělé kérky na každém z předloktí (nějaká mořská panna a pirát) usuzuji kriminální minulost. Vystříhávám se proto jakýmkoli křivých, nedejbože přímo nasraných pohledů.

Pán usíná, z čela mu stékají kůpěje potu a objemem svého těla a dolních končetin zabírá polovinu kupé o šesti lidech.

Přichází průvodčí. Pokouší se pána vzbudit, což se jí také následně povede takovým způsobem, že pán leknutím škube rukama dozadu a, ano tušíte správně, já schytávám jednu přesně mířenou ránu do čela.

V Český Třebový vystupuje, chvála bohu.

Usínám já, zdá se mi příjemně erotický sen. Ve vlaku ovšem místo pro erotické snění zjevně není, zvláště, když máte za spolucestující čtyři chlápky. Přichází znovu průvodčí, tentokráte budí mě. Je dost pěkná, nedal bych za to ruku do ohně, ale myslím, že se mi zdálo o ní. Ještě, že mám na klíně noviny, které jsem tam prozřetelně nechal ležet před uvedením sama sebe do umělého komatu. Nahazuji švihácký úsměv, ale utčitě vypadám dost trapně. Asi se budu trošku červenat.

Zaplaťpánbůh, že mě slečna probudila, jinak by se ze sna erotického, stal sen mokrý, což ve vlaku není to pravý ořechový.

Pardubice: PRŠÍ

O dvě minuty později: Hmm tak nic no...

Přijíždím do Ústí, jdu se projít centrem. No moc hezky to tady udělali, to se musí nechat. Z ušmudlanýho centra je teď centrum KRÁSNÝ. Přijeďte na návštěvu, myslím, že by se vám tu mohlo líbit:)

Probudil jsem se v pět jen v trenkách na gauči v obýváku a přemýšlím, co se to děje, jestli už je víkend nebo jestli za hodinku vstávám.

Celkem mě bolí hlava, ale vyjasňuje se mi celkem rychle... Odchod z práce v jednu, otázky co budeme dělat v tom lehce nabytém volném čase...

Dušan nese první pivo, U Dána obědvají poslední opozdilci z řad dělnických profesí a tiše závidí, že mladý chlastaj. A tak brzo:)

Děvčata se smějí, s narůstajícím plotem na lístku se stávám více koženým a ve čtyři, kdy vlastně máme končit zjišťuji, že jsem půvabně nameten.

Domlouváme vypečenou sázku: Baníček přijde v pondělí do práce v minisukni a nechá se zde osáhnout aby se na to, opět v minisukn, odebral zpět domů na Vinohrady. Jestli se tedy budete někdo v pondělí kolem sedmé vyskytovat někde na trase Vinohrady – Královo Pole, nenechte si tuto jedinečnou akci ujít. Hraje se o kastl piv.

Platíme, v peněžence průvan, odebíráme se na Bašty, kde objednáváme ještě jedno malé, které se ovšem nedá pít, takže odjíždíme spokojeni domů.

Zapínám televizi...

Probouzím se na gauči, zpocený jak vrata od chlíva a jdu si ještě na hodinku lehnout do postýlky, do pokoje vychlazenýho jak pivo od Dána...:) Škoda že hodinka opravdu trvá jen hodinku, škoda, že ten pokoj bude v průběhu dne možno zaměnit se saunou. Škoda, že v nějteplejším dni v roce musím jet čtyři a půl hodiny vlakem do Ústí.

Tomu se totiž říká očistec... 

...a blbci výhody nepotřebují

Člověk se sice musí kadý den povinně cítit jako hovězí dušené v kokot minit (papiňák:)), ale zas mi všichni připadnou tak nějak semknuti.

Všichni máme stejný starosti, všichni o tom samém píšeme, všichni se o tom samém bavíme a tak nějak více se tolerujeme.

Co se týče třeba naší práce... Snažím se, opravdu, ale bohužel to nějak nejde. Ne a ne se dostat do takový tý dravý nálady, nejsem schopen na lidi pořádně přitlačit a když už přitlačím, tak se setkám s hlubokým nepochopením a kanclem létají peprné bonmoty plné papiňáků:) Člověk si pak ani neuvědomí, že má za zadkem turnus nováčků, kteří hltají jeho slova, snaží se něco naučit a po takovýchto závěrech jen nechápajíc valí bulvy. I když kdo ví? Třeba se tím stáváme přístupnějšími a práce tudíž atraktivnější...

No nic, zpátky k tématu. Chtěl jsem jenom říct, že už týden jsem v práci nebyl do čtyř, tedy standartního konce pracovní doby... V pátek jsme šli ve dvě, v pondělí jsem měl dovču, včera o půl čtvrté, dnes ve tři. Musím také uznat, že celý červenec si nikdo moc nestěžuje, že výsledky stojí za prd a že se obchodníci málo snaží.

Prostě to šéfik chápe a troufám si říct, že jsou mu za to všichni vděční.

Potom ovšem přijde příhoda, jako včera a my ostatní se nestačíme divit. Totiž:

Dva pánové X a Y, dělají u nás 4 a 3 měsíce a zřejmě plánují brzo odejít. Výkony žádny, pan X namistrované hovádko, pan Y zakřiklý, ve dvaceti ženatý, ovšem chvílemi roztomile roztržitý introvert. Sedí od sebe asi tak dva metry a probíhá mezi nimi nějaká konverzace po mailu (ICQ máme zakázaný:)).

Najednou šrumec, šéfik chodí po kanclu jak tygr s tikem pečlivě budovaným několik let strávených ve výběhu tři krát tři metry a volá na Šári, ať okamžitě přichystá dvě výpovědi.

Pan X odchází s nosánkem nahoru, utrousí "sbohem" se slizkým úsměvem ve tváři. Pan Y brečí, stydí se, je rudý jako rak a odchází bez pozdravu.

No a proč vlastně?

Ti idioti (jinak se to říct nedá) si vyměňovali maily, kterak by před jejich odchodem bylo dobré vycucnout firemní databázi a prodat konkurenci. Úplně nejlepší by bylo dostat se do počítače k šéfikovi.

A TO PROSÍM PĚKNĚ PO FIREMNÍM MAILU!

Šéfik maily vytiskl, dal jim to přečíst. X blekotal, že je to jen sranda, přece, neeee...Pan Y pláče a přiznává.

No co byste na ně řekli, svedeme to na vedro?

Ani si nemyslím...:))))

V celé střední Evropě prý vyprodáno. Nemaj ani, jinak velice dobře zásobení, Vietnamci.

Pamatuju se, že jsem měl jeden zánovní ještě na starým privátě. Sypu si popel na hlavu, že jsem ho tam nechal...

Taky jsem mohl překousnout, že dělá kravál. Co bych za něj teď dal....:) 

Hrabe mi z toho. Vážně.

Před chvílí jsem hodil po Baníčkovi svůj korálkovej náramek. Kdyby to bylo něco těžkýho, tak rozbiju sklo do vedlejšího kanclu – kolega totiž stačil uhnout.

Ještě předtím jsem nebyl pánovi schopen do telefonu vydrmolit slovo "sesumarizujte si to", takže to vypadalo jako"sesr..sesur...sesum..no prostě si do dejte dohromady"

Předpokládám, že z toho ostatně nehrabe jenom mě. Například Baníček je od rána vyjetý z toho, že se včera v hospodě "francouzsky líbal:)" s Radmilkou. Až terpve když dotyčná osoba přišla do práce, zjistil, že to byl asi jen vlhký sen.

Mě se zase zdálo o hooodně velkých pavoucích, tuším tarantule to byly. Víte, já nesnáším pavouky. Nemám rád ani takový ty úplně maličký, "hajzlový", takže jsem se vzbudil zpocenej uprostřed noci a ne a ne usnout. Potom jsem zabral a standardně v tom nejhlubším spánku zazvonil budík. No aspoň už nebudou pavouci, říkám si a vyrážím do práce...

No jo nebudou. Napadá mě, že jestli tyhle vedra vydržej tak týden, nasednou všechny tarantule světa na trajekty a začnou pomalu migrovat do Brna, protože je tady jistojistě příjemnější klima, než někde v Kongu.

Tak jsem se právě vrátil ze schůzky s panem Vyšinkou. Konečně jsem si to ujasnil, zjistil jak to všechno je, kolik vlastně budeme platit, jak to bude s nábytkem, že bude nábytek skoro zadarmo, že se nastěhujem hned po podepsání smlouvy. Působil dojmem člověka, který se dokáže rozumně dohodnout, který nebude vypruzovat kvůli maličkostem a se kterým si zajisté i době nadcházející půjdeme na ruku.

Minulý týden jsem byl kvůli tomu bytu opravdu nervozní a až dneska jsem přišel na to, kvůli čemu. Zřejmě potřebuju být, jak se říká, přímo u zdroje a tudíž nemám rád, když se mi dojednané věci jenom tlumočí a když jsem stavěn před hotovou věc. Samozřejmě jsem vděčný, že Magďa byt sehnala, začala zařizovat, ale řeknu vám, že mnohem klidněji se cítím teď, kdy jsem si to celé prohlédl i já, kdy jsem se s oním člověkem bavil, kdy jsem se s ním dohodl, že už i ten zbytek vykomunikujem spolu.

Teď akorát nevím, jestli je tato potřeba do všeho kafrat mým plusem, nebo minusem. Co myslíte, jak to máte vy?:)

A jak jsme se tedy vlastně domluvili? No velice jednoduše. Podepíšeme smlouvu, necháme ji podepsat ručiteli a až ji budeme mít po cestě republikou mezi ručiteli zpět v rukou, můžeme se stěhovat.

Takže je to sice trošku jinak, než jak jsem si to tu včera rozplánoval, nebude to za týden, ale za dva, ovšem řeknu vám, že jsem konečně klidný, jelikož mám vše pod kontrolou:)

že by se konečně nic neposralo a šlo hladce?

Stručně:

Dnes – veliký balení, jen co jsem před hodinkou přijel, jsem se pustil do uklízení a balení. Jak jsem předpokládal, CDčka a knížky zabraly dvě krabice, jednu od mikrovlnky a druhou od televize. Nejhorší peklo mám snad za sebou. Věřte mi, že ze mě lily proudy potu, možná bych stěhování doporučil místu Ultra fit´n Slim Halině Pawlovský. Teď už jenom oblečení a kdyby byl náhodou vyhlášenej jadernej poplach, budeme v úkrytu jako první, to si pište.

Zítra – schůzka se správcem bytu přesně v deset. Sice jsem v té době v práci, ale snad to nebude žádný problém. Vezmu si smlouvu, pošlu ji našim jakožto ručitelům k podpisu, ti jí ještě budou muset nechat notářsky ověřit, zalepit do obálky a poslat promptně zpět. Po telefonu pan Višinka říkal, že bydlet od prvního srpna nebude problém...:) Také obskočím nějaké bazary a vyberu nábytek, který budeme do bytu potřebovat.

Pozítří – Další schůzka s panem Vyšinkou. Předám informace, ze kterého bazaru chceme nábytek dovézt, jaké vzorky atd. Musíme se domluvit, aby byly nábytek a hlavně lednička a telka navezeny do konce týdne a také na tom, jak ho budeme splácet. Jsem totiž dost závislý na tzv. televizní kulise. To znamená, že sice většinu dne nevím, co v tý bedně dávají, ale jakmile ji neslyším, jsem nervozní. Televize tam tedy bude muset být možná dřív než nějaký matrace na spaní:)

Ve čtvrtek zkusim zavolat Pavlovi a budu doufat, že mi prodá TO křeslo:)) A možná bych si šel zahrát tenis, ale nevim nevim. To vedro je ukrutný

V pátek jedu opět do Ústí. Musím dovézt nějaký peřiny, nádobí a podobně. Nadávám si, že jsem to nedělal průběžně. To víte, ono to svádí k lenosti, když jste v pronájmu v kompletně vybaveném bytě.

V sobotu by mi mohl vyjít čas na nějaké to pivko. Už vidím tu žízeň:)

V neděli mě naši hodí zpět do Modřic. Jedou na dovču na Slovensko, takže to mají cestou. Je to oboustraně výhodné – oni si užijí mé společnosti, já ušetřím za lístek a nebudu se muset tahat se zmiňovanými krámy.

No a už v neděli, nebo v pondělí to chce zapřáhnout někoho s autem, aby pomohl stěhovat, abychom mohli za týden nově bydlet.

To to mám hezky rozplánovaný, nemyslíte?

Jak si to tak zpětně čtu, byl by v tom čert, kdyby se něco nepo....:)

Držte nám pěsti, ať to přežijem s alespoň trochu pevnými nervy.

Osobně to mám hozený tak, že neděle je pro mě prakticky nejhorší den v týdnu, protože, jak známo, následuje úmorné pracovní pondělí se vstáváním nikoliv v půl desáté, ale přesně v šest. Pravidelně kolem šesté večerní před zprávami smutním po krásném víkendu a se slzou v oku vyhlížím pondělek. Předpokládám, že tyto pocity se mnou spousta z vás sdílíte.

Ale dnes to je jinak. Zítra nevstávám, zítra nedělám. Zítra mám VOLNO:) Sice to volno bude vypadat tak, že musim do banky, musim na poštu, musim obvolat poskytovatele všech možných služeb, které mám objednány, aby mi doručovali psaníčka na jinou adresu, musim sbalit všechna CD´s, DVD´s, knížky a další "drobnosti" celkové hmotnosti cca 2 tuny do kufrů, krabic, igelitek a zkrátka všeho, co bude po ruce (to bude jooo otročina), abychom se koncem týdne mohli (snad už KONEČNĚ) bezproblémově přestěhovat. Nehledě na to, že z mého plánovaného výletu do Blanska za účelem koupání jistojistě sejde, SI TO PROSTĚ UŽIJU A HOTOVO.

Sice mě napadá otázka, proč když má člověk dovolenou, musí mít asi tak čtyřikrát víc práce, než kdyby opravdu PRACOVAL, ale to je jedno.

Nebudem to hrotit. Dneska je neděle, dneska se NEDĚLÁ:)

A to slečně Radmilce, která celou akci zpackala, objednala bečku z rajhradské špeluňky, vypůjčila od známých chlaďák, nakoupila maso, ve středu ho do jedné ráno nakládala. Takže děkujeme všichni.

Projížděl jsem si také fotky z večera a musim uznat, že se opravdu vyvedly. Myslím, že fotil IT mimozemšťan, fajn že si to někdo vzal na starosti. Já mám totiž takovou jednu libůstku, že digitál beru s sebou prakticky všude, ale fotodokumentace nikdy nedosáhne dejme tomu za třetí vypité pivo.

Škoda jen, že jsem ráno měl vybitý baterky. Dušan totiž přesně naplnil skutkovou podstatu Bohušovi hlášky z Dědictví o ožralém spacím pytli. Mimochodem, nechápu, jak někoho nemůže probudit přímo na hlavu pekoucí ranní slunko a taky nechápu, jak je možné chytit komáří štípanec do očního víčka:)

Takže tolik k bečce.

Jinak v pondělí mám nahlášenou dovolenou, takže to vidím od brzkých ranních hodin v Blansku na lomu. Letos jsem se koupal zatim jenom na dovči na chatě a už by to zase chtělo protáhnout sval nějakým tím kraulíkem. Do toho kouzelnýho lomu se chystám už dlouho, zatim to troskotá na tom, že po práci už je pozdě na to jezdit někam do Blanska a že o víkendech jsem vyjetej pryč. Takže jeden den dovolený je ideální pro nějakou tu plavací akci.

Teď ještě přemluvit někoho, aby jel se mnou...

Nebo že bych tam šel jen tak sám kulturisticky machrovat?

No to už jsou trochu bujný představy. Radši jdu dojíst tu Milku od Vietnamce:)

Upřímně řečeno, už jsem si myslel, že to špatně dopadne, ba co víc, že to budeme muset rušit. Kole čtvrté hodiny se totiž nad Brnem po týdnu pekla zčistajasna objevil mrak a začaly z něj padat špagáty vody a to tedy při pořádání párty se sudem na zahradě, u které není chata, nebo něco takového obytného (pouze jakási stodola s vojenskými kavalci na přechrupnutí) není moc dobré. Nakonec to ale klaplo naprosto ideálně, protože přeprška (tedy spíš průtrž mračen) krásně ochladila vzduch, slovy Jánka Zákopčaníka, nebyla trvalejšího charakteru, navíc na obloze zůstaly mraky, takže zabraňovali protivnému slunku v záření na naše ožralé palice.

Sešlo se nás celkem dost, bylo tam cca dvanáct lidí, všichni z práce. Pivko teklo proudem, pilo se, jedlo se, prostě bečka jak má být. Nachmelení jsme byli celkem brzo, ale drželi jsme statečně až do brzkých ranních hodin. Hvězdný tým bych seřadil asi takto:

Na třetím místě se umístili pánové mykee a dušan, kteří opět prospali část akce, načež se vzbudili, vypili všechno, co bylo po ruce, aby opět upadli do hlubokého deliria.

Dvojkou jmenuji Radima, který se dokázal ztratit ve vesnici, která čítá pět domů. Mykee: "Kurva, kterej kretén mi volá ve dvě ráno? Jo...Čau Radim, tys odešel? Jooo, já su ožralej, dám ti radši Radku":)

No a vítězem je samozřejmě baníček, který vypil piv v celkovém množsví patnáct, líbal děvčata v celkovém množství dvě, držel v ruce jedno ňadro a prý se pokoušel i spánek na společném loži s inkriminovanou slečnou, ale byl nemilosrdně skopnut na zem. Takto mi to tedy bylo vysvětleno, když jsem ráno polomrtvý vstával a pode mnou na zemi se zubil ožralý ostravák.

Speciální cenu uděluji Šárce, která mi celý večer řádně vypomáhala při békání s kytarou a kupodivu také v říhání. Cenu si zaslouží také za to, že se řadí mezi tři lidi, kteří si ustlali přímo u stolu.

No a teď se začínám pomalu probírat, přiznávám, celý den to vypadalo, že omdlím. Mám zabedněný celý byt, aby sem nepronikly žádné paprsky, chodím tu jen tak "na Adama", ale je to prd platný. Vedro je prostě stále aktuální a já po včerejšku nepotím pot, ale vodku.

Den byl očistec, bylo mi opravdu zle, ale samozřejmě to přechází. Jdu si koupit limču k vietnamcovi do večerky, vezmu k tomu nějakou čokoládku a mrknu na nějakej film.

No jo, ale jakej?:)

Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Loni, někdy v půlce července. Já, ořezaná partička z práce, miláček a další známí i neznámí lidi. Nakoupeny tři basy piv, vypálena slivovice, naloženo maso, vytvarovány hamburgery. Po práci jsme vyrazili a nadávali, jaký že je to neuvěřitelný vedro. Kolem jedné ráno už bylo skoro vypito a já s miláčkem uloženi ke spánku.

No a letos opáčko. Zase se jede do Žabčic, ovšem tentokráte bude místo lahvových bečka, masa bude víc, lidi budou jenom z práce (bodejť by ne, když nám to pánové šéfové platí). Zase bude veliký horko a zase zařve pár mozkových buněk.

Jenom doufám že se nic nepokazí. Například Dušan dnes absolvoval výlet do jeskyní a ono dát si během čtyřiceti minut dvakrát přes hubu třicetistupňovým teplotním rozdílem, to většinou končí minimálně pořádnou rýmou. Baníček s Radkou zase sedí na pivku (já jsem takticky odešel) a doufám, že se mají zdravý rozum a moc se v tom teple nezruší, aby byli taky zítra schopni nějakých výkonů. Ostatní kolegové se trošičku vymlouvají, že by jejich pejsek byl doma sám, že by jejich přítel, či přítelkyně byli doma samy, že neradi pivko atd., takže snad svou účast také neodřeknou. Doufám. Bude se totiž tužit kolektiv:)

Je o mě známo, že jsem pivař. Ovšem samoobslužná bečka na zahradě, to musí být přece potěšení i pro člověka, který si k pivu čuchne tak třikrát do roka. No nemám pravdu?

Snad budu v sobotu schopen napsat nějaké ty zážitky:)

Přišel jsem utahán nikoliv z práce, ale z toho všudypřítomného, otravného, úmorného vedra. S havajskou košilí nalepenou na záda a tedy příjemně chladící jsem si sedl a dal se do novin. Prasoubek, Topolánek, Chřástal... Co na to říká televize?

Skáču metr do vzduchu, jsem nabit energií. Máme totiž prchajícího vrchního, což je klasika nejklasikovatější s nestárnoucími na jedné a se stále nově objevovanými fórky na druhé straně. Vařím kafe, těším se na osmou. Mezitím ve zprávách Prasoubek, Topolánek a Chřástal:)

Ještě si dám jedno cigárko a jde se relaxovat u mého nejoblíbenějšího filmu:)

Koukám na televizi.

Na ČT2 běží nějaký pořad, který moderuje Ester Kočičková, kterou jsem nikdy nějak moc nemusel. Jejími hosty jsou nějaká paní, zřejmě feministka, a nějaký pán, zcela určitě křesťanský fundamentalista.

Jelikož jsem přišel z hospůdky, nechtěl bych se zde pouštět do nějakých urychlených soudů, ale to, co jsem slyšel v posledních deseti minutách inkriminovaného pořadu, mě nemůže nechat chladným.

Pan Pobožný ze sebe dostal takové žvásty, které jsou velice nebezpečné, které byli velice podobny projevům představitelům náboženství, která fungují trošičku dál na východ, které byli možná podobny projevům vůdců jedné ze světových válek (hádejte jaké). Zkráceně, podle něj tady máme dé facto matriarchát a to by se mělo okamžitě změnit, protože ženský nejsou ničím jiným než strojem na výrobu dětí a to je tak vše.

Jsem ateista, přiznávám. Mám ale respekt ke všem vírám, které na této naší malinké planetě existují. Mám respekt ke křesťanům, mám respekt k muslimům, mám respekt k budhistům. Mám respekt ke všem, kteří VĚŘÍ, třeba i v nějakou jinou moc, například mimozemskou, nám intelektuálně nadřazenou civilizaci... Myslím, že když člověk ke svému životu POTŘEBUJE nějakou víru, němělo by se mu v tom bránit.

Ovšem nechápu, proč lidé, kteří jsou věřící (a to v kteréhokoliv myslitelného (či vymyšleného) boha) musí své přesvědčení pokládat za á priori to nejsprávnější nahlížení na svět.

Mimochodem. Bude se mnou někdo souhlasit, že na svět dohlíží obrovský růžový slon, který přechází po nebesích a podle četnosti jeho stolice, či moči určuje, zdali bude zataženo, či přeháňky?

Je vám jasné, že jsem právě ustanovil nové náboženství?

Tak mě tak s chlebem se šunkou a sýrem v ruce napadá, co člověka vede k tomu, chovat ke svému vlastnímu tělu jako k onuci...

Proč mám sklony k pravidelnému zobání čehosi v hodinách kolem desáté večer?

Jsou to geny? Když se podívám, jak například můj otec labužnicky pomlaskává nad prosoleným rajčetem kolem desáté, aby to zajedl pytlíkem chipsů kolem půl jedenácté, tak doufám, že nikoliv:)

Jsou to nervy? Každej člověk má svý problémy, já se tímto veřejně přiznávám k tomu, že su člověkem též. Ale teď jsem zrovna spokojen, uveleben v křesle a příjemně unaven. Takže nervy asi taky ne.

Že bych dneska požil nějaké látky, které pocit hladu vyvolávají, to si tedy nepamatuju.

Je to totiž prachsprostá rozežranost, se kterou se buď smířím, nebo začnu zobat slunečnicová semínka, či nějaká jiná svinstva.

No nic, jdu si pro trošku zmrzky:)

Dnešek by dal nazvat velice poklidným pondělkem. Po zhruba čtyřech hodinkách spánku, nějak jsem prostě nemohl usnout, jsem se s infarktem probudil a zjistil, že jdu vlastně zase do práce. Vím, že se mi zdálo cosi o Maříži, statku a vegetění u rybníka:) Nějak jsem se oklepal, vylil na sebe kýbl ledové vody, což je pro mě zaručeně nejlepší probouzedlo.

V práci nějaký to kafčo, nutnost snést vtípky ze strany šéfika, jak že jsem se to v těch Slavonicích vlastně choval, které byly rozvrstveny do celého dne. Do práce jsem přišel s tím, že už bych opravdu mohl začít něco dělat, protože s plněním plánu trochu pokulhávám (tedy spíš hodně – nepamatuju se, že bych neuzavřel žádný obchod v šesti po sobě jdoucích pracovních dnech), ale i když jsem si mohl hubu umluvit, zase z toho nic nekáplo. V tomto ohedu už začínám být kapku nervozní.

Jak se blížila hodina H, tedy hodina čtvrtá, čím dál tím víc jsem se začínal těšit na večeři s miláčkem. Udělal jsem si totiž obrovskou chuť na bryndzové halušky a když už mám někdy chuť na tuto delikatesku, prakticky nic mě nemůže odradit od její brzké konzumace. Jelikož jsme měli i co oslavovat, dali jsme si pořádně do nosu a teď si už doma dopřáváme zaslouženého trávícího kafča.

Ještě k tomu slavení. Sehnali jsme konečně to bydlení, který vypadá velice zajímavě – 2+1 v Králově Poli, vybavený a hlavně asi tak 500 metrů od mojí práce, což je pro mě osobně snad to největší plus. Znamená to, že budu moct naspávat dobrou třičtvrtěhodinku denně:)

A TO SE VYPLATÍ!

Bylo to moc pěkný a krásně jsem se zrelaxoval.

Ovšem začátek byl spíše apokalyptický. Jelikož jsem v pátek bral a všude jsou ze všech výloh rozkšlebený cedulky, kolik že je na to a to v tom a tom obchodě slevy, je to ideální kombinace pro to, zakoupit nějaký ten nový kus ošacení.

Zašel jsem do obchodu, koupil zelený tričko (někteří tedy tvrdí, že je je žlutý, ale to je věc jiná) a oranovej svetr a spěchal na autobusové nádraí, zabrat si místo v neuvěřitelné frontě na busik do Jemnice, který je vždy napěchován k prasknutí. Ve chvíli, kdy jsem v obrovském lijáku přicházel horním vchodem do Galerie Vaňkovka se do hromosvodu opřel blesk asi tak deset metrů ode mne. No přežil jsem, ale to leknutí jsem rozdýchával ještě tak půl hodinky.

Bouřka odešla stejně rychle jako přišla a kdy jsme vyjíděli z Brna, bylo u zase krásně. Do Jemnice jsem dorazil asi tak kolem devátý, docela vyčerpán zabouchal na dveře jednoho domečku v centru města, kde shodou okolností bydlí miláček, a ubytoval se dal si kafe, cigárko s paní domu a... Usnul. Spánkem příjemným, od půlky noci trochu tvrdším, jelikož jsem byl odsunut na zem z důvodu velikosti sdíleného lože.

V sobotu jsme se sebrali a ve čtyřech trošku pocestovali po okolí. Dali jsme si oběd, jelení gulášek jsem měl, v jedný zaplivaný čtvrtý cenový ve Starém Městě pod Landštejnem. Po obědě jsme si dali výlet hádejte kam. No, na Landštejn, správně:) Čekali nás tam historický slavnosti a úchvatný rozhledy z hradní věže. Prostě paráda. Potom jsme očesali trochu třešní ze stromů které lemovaly silnice na hranici Vysočiny a jihočeského kraje, jeli jsme se mrknout na přírodní koupaliště Osika. Taky moc pěkný, ale moc jsme si to neužili, protože jsme prostě neměli plavky.

No a po pár hodinách strávených výletováním jsme to švihli zpátky do Jemnice, kde už jsem byl očekáván partičkou, se kterou jsem měl naplánováno strávit den a noc ve Slavonicích, převážně ve sklepácké hospodě Besídka. Všem toto prostředí vřele doporučuji, Slavonice jsou, jako ostatně i další městečka v tomle kraji, kouzelné, ubytování za pusu v Pekoru u pana Kopečného a možnosti vyžití velké. Kdo chce, může pařit, kdo chce, může sportovat třeba na kole, kdo chce, může si zajet do Maříže a vymalovat si zde svůj vlastní originální hrnek.

My jsme si vybrali variantu číslo jedna:)

V Besídce se sedí hezky, čas tu nevnímáte, rozlévají zde Jeřabinku z lihovaru Jindřichův Hradec a třešinkou na dortu jsou toalety, kde se určitě pobavíte nápisy na kachličkách.

Trochu jsme si popustili uzdy, s Radkem jsme popili, řekl bych, víc než dost. Dokonce nás nepustili na legendární diskotéku U Mrtvoly. Seděli jsme potom venku a společně s patnáctiletým spolusedícím nadávali na "toho zkurvenýho vyhazovače". No možná dobře, že nás tam nepustil, nevím, jak by to dopadlo:) Od této chvíle začínám mít trochu rozmazáno. PRÝ jsme se ještě s lahvovými pivy v ruce vrátili do besídky. PRÝ jsme zpívali na celé náměstí. PRÝ jsme při návratu na ubytovnu vzbudili celé Pekoro naší společnou písní s oduševnělým textem: "eeeeouhuhuheeeee", nebo nějak tak:)

Spali jsme spánkem poctivým, ráno jsme se celkem čerstvi probudili a šli do Besídky na pravou anglickou snídani a nějaké to nealko k uklidnění rozbouřeného žaludku. Udělali jsme si výlet za umělkyní Bětkou do Maříe, dali jsme si u ní kafčo (Radek dva rumy), poseděli v nádherným stavení u rybníka, který tedy má de facto jen a jen pro sebe. Teprve postupem času jsem si začínal vzpomínat, že ta Bětka s náma přece seděla v Besídce taky a že taky občas pro něco skákla do kuchyně či na bar, takže tam asi též trochu obsluhuje. Na okamžik jsem zaváhal, jestli by nebylo fajn, vykašlat se na práci a aspoň měsíc u toho rybníka nezůstat a neplácat nějakou keramiku. Bylo by to fajn.

No a jeli jsme domů. Ještě jsme se po cestě stavili v Jaroměřicích nad Rokytnou v tamním zámku skrásnou zahradou, kde jsme absolvovali i exkurzi s výkladem, v přítomnosti buranské rodinky – otravující děti, pán s bílými ponožkami v sandálech, paní s česneky v podpaží a nevlídně vonící. Tyhle lidi se mi prostě nedaří zkousávat. Prohlídka byla sice fajn, ale na druhou stranu, už jsem byl na lepších.

Doufám, že si Jemnici a Slavonici v brzké době zopáknu. Moc se mi tam líbí, kraj je nádherný. Všem vřele doporučuji navštívit:)

EURO MILLIONS SPANISH LOTTERY INTERNATIONAL.
FROM: INTERNATIONAL PROMOTION/PRIZE AWARD DEPT.
REFERENCE: 67/80/IPD
BATCH: EGGS-541-623-782:
RE: WINNING NOTIFICATION / FINAL NOTICE
Sir/Madam
We are pleased to inform you of the result of the Euro millions Spanish Lottery Winners International E-mail programs held on the  30TH OF  JUNE 2006 and result where release on the  13TH OF  JULY 2006. Your E-mail address attached to ticket number 653-908-321-675 with serial main number 345-790-241-671 drew lucky star numbers 34-32-90-43-32 which consequently won in the 2ND category, you have therefore been approved for a lump sum pay out of 1.000.000.00 Euro.(One Million Euro)
CONGRATULATIONS!!!
Due to mix up of some numbers and names, we ask that you keep your winning information confidential until your claims has been processed and your money remitted to you. This is part of our security protocol to avoid double claiming and unwarranted abuse of this program by some participants. All participants were selected through a computer ballot system drawn from over 100,000 company and 50,000,000 individual email addresses and names from all over the world.
This lottery was promoted and sponsored by Spainsh European Lottery board in order to enhance and promote the use of Internet Explorer Users and Microsoft-wares around the globe. This promotional program takes place every three year. We hope with part of your winning you will take part in our end of year 50 million Euro International lottery.
To file for your claim, please contact our fiducial agent: DR.ROBERT SANCHEZ
(SANCHEZ SECURITY COMPANY ESPAÑA)
CONTACT CLAIMS AGENT ON TEL:0034-699-752-404
Email:  sanchezseguros@netscape.net 
Remember, all winning must be claimed not later than one month,After this date all unclaimed funds will be included in the next stake.
Please note in order to avoid unnecessary delays and complications please remember to quote your reference number and batch numbers in all correspondence. Furthermore, should there be any change of address do inform our agent as soon as possible.
Congratulations once more from our members of staff and thank you for being part of our promotional program.
Note: Anybody under the age of 18 is automatically disqualified.
Sincerely yours,
MRS,COMFORT JOSE
--------------------------------------------------------------
This message is confidential. It may also be privileged or otherwise protected by work product immunity or other legal rules. If you have received it please let us know by reply it from your system; you should not copy it or disclose its contents to anyone. All messages sent to and from Sanchez Security Company España may be monitored to ensure compliance with internal policies and to protect your winning from the Euro Million Spanish Lottery Award Promotion.
The contents of any email addressed to our clients are subject to our usual terms of business; anything which does not relate to the official business of the firm is neither given nor endorsed by it.  

Jelikož nám postupně končí nájemní smlouva v našem pronajmutém bytě, začínáme pomalu shánět nové útočiště. No pomalu... Ceny podnájmů jsou v tomto období přijatelnější než loni, kdy jsme sháněli premiérově, tak se snažíme urvat taky ten svůj kousek výhodného.

Rozhodli jsme se pro změnu, pro něco trošičku živějšího, takže v plánu je sehnat nějaký ten byt pro čtyři osoby, tedy já s miláčkem a dvě kamarádky (otázku, zda je rozumné bydlet ve společném prostoru se třemi ženskými, nechám zatím nezodpovězenou, uvidíme, co ukáže čas), samozřejmě v oddělených pokojích, pokud mono neprůchozích.

Telefonujeme na první inzerát, který se nám líbí – dva pokoje, kuchyň a další vymoenosti moderní doby za velmi pěknou cenu.

Sjednáváme prohlídku na dnešní šestou hodinü, dáváme si sraz na zastávce u Semilassa.

V neuvěřitelném pařáku kavárny v prostorách Semálu diskutujeme a doufáme, e se nám to bude líbit, ze tří čtvrtin  rozhodnuti, že to prostě vezmem.

V 17.45 telefon: "Tak to vzali ti, kteří byli na prohlídce před váma, smůla"

Hmm...Smůla.

Okamžtě jsem začal litovat té hodiny strávené v neuvěřitelné pařáku při takřka vroucím Radegastu (a to jsem si dal z nudy prosím pěkně hned dva – ten záitek bych určitě nikomu nepřál). Přemýšlím nahlas, proč jen jsem neposlechl ten hlas, který škodolibě radil "vyser se na to, stejně je to zbytečný".

Přemýšlet nahlas asi nemá cenu:)

Chci to spláchnout u něčeho STUDENÉHO, míříme domů, na zahrádku, Pod kaštany. Nechávám si natočit, nechávám natočit jednu "žlutou" miláčkovi. Tetelím se nad chladem toho nápoje a mohutně lokám. Mám chuť se opít.

Miláček je unaven, očividně se nechce opít.

Jdeme domů:)

No a možná jsme udělali dobře. Dal jsem si sprchu, posmívám se všem těm hektolitrům lepkavého potu, který byl nemilosrdně sdrhnut a spláchnut do propadliště dějin.Dal jsem si home-made těstovinový výborný salát (to víte, že jsem ho dělal já), teď se chystám na cigárko a asi si konečně najdu čas na knížku.

Taky bych se mohl trochu vyspat, tenhle týden je trošičku hektičtější a já si (po dovolené obzvlášť) připadám, jak přetáhnutý baseballovou palicí.

Doufám, že zítra najdeme další vyhovující inzerát. Doufám, že byt bude JEŠTĚ VOLNÝ. Doufám, že prohlídka bude při teplotách podobných České republice, nikoliv Zairu.

Doufám, že do měsíce budeme mít vše z krku a budeme přestěhovaní...:)

Zrovna dnes jsem si vzpoměl, že je vlastně hraju strašně rád. V poslední době ovšem tuto bohulibou činnost poněkud zanedbávám pod vlivem plasystationu a dalších psychotropních látek.

Mám tady na vcelku vditelným místě krásný, velký, vyřezávaný šachový set a když se na tu nádheru dívám, táhne mě to ke hře s KÝMKOLIV a to teď hned.

Taky tu miláčka, která na mý naléhání a žadonění o hru nereflektuje. No asi to bude tím, že se jí nelíbí, jak mně se nelíbí prohrávat (viz níže v článcích).

Nebo že by to bylo tím, že ví, že šachovnice je dárečkem od přítelkyně dávno minulé? No to už je taková trošičku šovinistická úvaha.

Také vím, že se dá hrát s nějakým cizím soupeřem on-line, ale na to se necítím. Respektive už jsem to párkrát zkoušel, ale vždy jsem přisedl ke stolu, kde seděl nějaký český Kasparov, který mě během deseti tahů spolehlivě vydrtil.

Ideální partičky byly vždycky na koleji. To jsme si prostě sedli na kuchyňku, hráli každý s každým, pili u toho pivo a kávu (poslední partie byly tedy u trochu zmatené) a prožívali hry, jako bychom hráli fotbal. No prostě pohodička. Nebo ještě dříve, o svatém týdnu předmaturitním, kdy jsme s Kubou místo učení smažili partičky přes internet – ostatně, to byl jediný internetový soupeř, který byl pro mě jakž takž hratelný.

Ne abyste si mysleli, že jsem do tý hry nějak priveľa zažrán, nicméně občas mám takový stavy, že mě to zkrátka vleze do hlavy a ne a ne ven.

Jako třeba teď.

Že bych si přisedl k nějakému virtuálnímu vyzyvateli?

... a to na všech frontách. Jsem ten druh člověka, který při prohře v člověče nezlob se, nebo piškvorkách sežere hrací plochu a není spokojen do té chvíle než milý hrací plán projde trávicím traktem a je nenávratně spláchnut do zapomění.

Co se to tedy stalo? Inu, prohrál jsem tenisový mač se šéfikem. Vybrali jsme se ve zhruba 40ti stupňovém vedru zapinkat, zhubl a za toho počítaného pinkání jsem vypotil tuším tak dvě kila na dovolené nabraného sádla. Takže ještě tak dvacetkrát, v mezidobí nic nežrat a budu zase (jestli jsem tedy vůbec někdy byl) švarným jinochem.

Zakoupili jsme dvě vody, které jsou v přírodě, věřte nebo ne, předmětem ochutnávání – tedy nějaké standardní minerálky v plastu, a jali se ze sebe dělat Nadala s Federem. Že bych se měl trochu probrat jsem zjistil po prvním setu, ve kterém jsem dostal náklad v poměru 1:6. Takže jsem si dal doušek, který se mi příjemně rozvil na jazyku a druhý set vyhrál 6:4.

Chachááá

No ale ten servis, to je teda běs.

Třetí, rozhodující jsem u nedával, očividně se na mně podepsala ta krabička denně, kterou jsem si dopřával na dovolené, navíc došla došla voda, co má jiskru a mírně perlí. Už jsem to zkrátka odploužil, nicméně skóre celkem solidní – 3:6.

Takže jaký je můj závěr?

Jsou vlastně dva:

1:Odhodlání svého soupeře příště rozdrtit

2:Odhodlání získat nějaké finanční prostředky od firmy vyrábějící minerálku Rájec za skrytou a velice nenápadnou reklamu prošpikovanou celým tímto článkem:)

Možná jsem trochu pozapoměl dodat, co jsem s miláčkem na té dovolené dělal s největší frekvencí. Jestli teď čekáte nějaké peprnosti, určitě vás zklamu.

TO je totiž neuvěřitelně návyková logická hříčka, jejíž Atlantis variantu si můžete volně stáhnout ZDE . Běží to úplně na všem, je to prodce návykový, ale pobavíte se královsky, to vám teda slibuju:)

Stejně tak se jmenuje jeden extrémně vtipný díl červeného trpaslíka, ale o tom možná potom. Chci se jen svěřit, že jsem se právě navrátil do civilizace z dovolenky strávené na chatě. A říkám si, že jsem přece jen městem zhýčkán až hanba..Normálně jsem se sem těšil! Vzhledem k tomu, jak moc jsem chtěl vypnout a z města vypadnout někam do pryč se tedy teď sám sobě divím. svým způsobem jsem to tam koncem už nemhl ani vystát. No asi si budu muset uvědomit, co vlastně chci...

Co se týče průběhu samotné dovolené, dá se to shrnout velice stručně: Jelikož peněz nebylo nazbyt, nemohli jsme si dovolit každý den výlet na dobrou večeři, do akvaparku, či kýhošlaka, přesto, troufám si říct, jsme si to přirozeně užili. Zkrátka byl to týden plný flákání, flákání, občas nějakého toho pití a pro změnu třeba taky flákání. Z mých zběsilých plánů, jako že jedu do inspirativního prostředí, že bych tedy mohl napsat nějaký nový věci sešlo velice záhy. Matka myšlenka jaksi ne a ne zabřeznout..Jediný, kdo předváděl obstojné výkony byl můj metabolismus a zažívací trakt, připadá mi, že ta přemíra grilovaného masa se mi podepsala na mém už teď dost nevzhledném pánském okrasném pásu. Až dopíšu tento blaf, okamžitě jdu na váhu..Takže co jsme tam vlastně dělali?

Žrali, smilnili, skákali po svatých hostiích...ne, to je trošku někde jinde...

No prostě NIC. Tedy až na jeden inspirativní výlet na hrad Bezděz a na výlet do Úštěka. Také jsem zakusil i nějakou tu kulturu – na notebooku zkoukl konečně Letopisy Narnie, pro mě, jakožto příznivce fantasy žánru, celkem povinnost..A taky jsem dočetl Soudné sestry od Prachetta, pro mě, jakožto příznivce fantasy žánru, celkem povinnot:)

Tááákže. V pondělí zase do rachoty, plnit plány a tak. A víte co? Týden dovči bohatě stačí, do práce se SVÝM ZPŮSOBEM i těším.

Bože, co jsem to řekl???:)

Milí doma.

Dojeli jsme dobře akorát ten pán co seděl vedle mně a za cestu vyžral asi deset lahvových trošičku smrděl, ale jinak cesta probíhala v pořádku, pytlíčky na zvracení co jste mi přibalili jsem nakonec nepotřeboval. Po ubytování jsme si dali první jídlo – vaří tu dobře. Dal jsem si jeden kuuurva velkej steak a zalil ho devíti pivy značky svijany.

Učitelky jsou na nás hodné, pořád s nimi něco odnikáme. Zrovna včera si mě jedna zavolala po večerce k ní na pokoj – bylo to úžasné, opravdu se nám dokážou obětovat. Sice na mě trochu křičela, ale nemyslím, že by to bylo kvůli tomu, že jsem něco ašpatného provedl.

Milí doma, doufám, že tento dopis projde cenzurou a že tak budete ode mne moci pozdravovat dědečku a babička a stýčku a tetička.

Těším se na Vás

Mik¨

P.S. – Pošlete prachy, nemám za co pít.

***Jinak si teda s miláčkem užíváme dovolenku fajně, doufám že vydrží krásný počasí a že Francouzi vyhrajou svěťák*** :o)))

• Firmy zostřují boj o peníze gayů
• Lesbické páry: Nechceme být vidět
• Pavel a Pavel: Chceme se vzít, konečně
• Ptejte se on-line Jiřího Hromady
• Hromada: Jsem gay, ne homosexuál

Nevím, čím to je, kadopádně poslední dobou v sobě cítím dost velký tvůrčí přetlak. Jsem nabit nápady, ve chvíli ze sebe dostanu například krásnou melodii... Za chvíli je ovšem pryč. K té melodii mě napadne neuvěřitelně pasující text... Který zapomínám hned ve svém zárodku.

Je hodně takových, kteří takovýmito přetlaky trpí například na oné místnosti (popravdě, tam se mi dostává spíše jiných tlaků), nebo na vycházce v přírodě atd. Já to mám trošičku jinak. Nejdůležitější věci, nejlepší melodie, nejtrefnější popěvky mě napadají v letní zapařené tramvaji plné hekajících, potících se důchodců, kteří při nejbližší příležitosti k obsazení prázdného sedadla zapomínají na svůj tragický zdravotní stav a mění se v lehkonohé atlety, jimž byste stěží hádaly více jak dvacet let, našich rychloprstých, pozitivně diskriminovaných spoluobčanů, dělnické třídy, která 17 let po sametu žije v domění, že SPRÁVNEJ CHLAP MÁ PŘECE SMRDĚT, padesátiletých pánů, kteří jsou při okukování vnadů dívek o 35 let mladších než oni nenápadní jak sáňky v létě...

Vdycky jsem chtěl být vtipným textařem, bohužel mi to, nutno přiznat, také nikdy nešlo. Vdycky jsem chtěl komentovat společenské nešvary a také jsem v tom zrovna dvakrát kovaný nikdy nebyl...

A UŽ VÍM, CO JSEM DĚLAL ŠPATNĚ

Nebral jsem si bloček s tužkou do šaliny...Hned zítra odpoledne začínám. A schválně pojedu domů tou nejdelší trasou:)

Snad z toho přetlaku nebude protlak:)

LONDÝN – Tabletka se bere dvakrát denně po dobu jednoho měsíce a tradiční, pro mnohé nepříjemnou chuť spermatu osvěží a promění v jablečnou pochoutku.

LoveHoney.co.uk nyní hledá dobrovolníky, kteří by byli ochotní pilulku po dobu třiceti dnů testovat a do internetového blogu zaznamenávat počet ejakulací a také, jak jejich sperma postupem času chutnalo sexuální partnerce či partnerovi.

Lidé pilulky testují hlavně "z lásky"

"Samozřejmě nabízíme odměnu. Jde ale o práci, kterou lidé dělají spíše jako zálibu a z lásky než pro peníze," uvedl šéf vývoje v LoveHoney Ali Carnegie.

Testovaný produkt je stoprocentně vegetariánský a je určený heterosexuálním i homosexuálním párům. LoveHoney.co.uk je největším britským prodejcem erotického zboží pro ženy. Mužům a gayům je určena bratrská stránka CockLocker.co.uk.

28.6.06 – NOVINKY.CZ

:))

Trošku jsem to poslední dny přeháněl. Středa – zahrádka, čtvrtek – Ségry, pátek – kamarádi z Ústí, Oldies party na Šelepce, sobota – od rána pijatika na bytě, potom trochu basketu, potom opět výjezd do Brna, tentokráte Two faces…

Dnes jsem byl celý den v pohodě, ani mi tolik nevadilo to neuvěřitelný vedro..Koukal jsem na fotbal, zkoušel si nějaký nový nápady na kytaru, zahrál jsem si fotbálek na Playstationu.

Teď mi pomalu začíná být zle, nějak se mi motá hlava a můj žaludek je v dost kritickým stavu, myslím, že se za chvilku utopí.. A taky mi je jasný, čím to je. Vysychám. Organismus si zvykl a teď si vynucuje něco na povzbuzení..:) Také mi je jasný, že se v noci moc nevyspím, protože střízliv jsem do postele nešel už od středy večer, takže dnes to bude trošku nezvyklé.

No prostě se nakumulovalo víc domluvených akcí v krátkém rozmezí, také si to prostě musím vytrpět. Ono to ostatně zase tak hrozný nebude…

Zítra zase zpátky do pracovního procesu, po naprosto zničujícím a bezodpočinkovém víkendu.

Ale nevadí. V pátek totiž odjíždíme na dovolenou. Žádný velký vymýšlení, prostě na chatu, do Čech, do Stvolínek, do rodiště, doprdele, to je mi smutno..:o)))

No prostě se moc těším…

Všechno mě svědí jako čert…Nejsou to boláky od komárů – je to od těch hnusnejch mrňavejch mušek! Takový malinký stvoření a jak to dokáže škodit..Myslím, že co se týče poměru napáchaných škod k velikosti škodícího stvoření by si z těchto mušek mohl třeba takový Paroubek vzít klidně příklad:)Jojo, to si člověk sedí na zahrádce, popíjí, nějací tvorečci jsou mu v danou chvíli u sedací části těla a druhý den po vystřízlivění se nestačí divit..

No nic, právě jsem si udělal takovou self-anamnézu, vyloučil jsem boreliózu, jelikož mi bylo řečeno, že „bys uprostřed toho horkýho nateklýho koláče měl bílej terčík..“

Terčík není, takže pohoda a já jdu ledovat:)